Recenze seriálu Co děláme v temnotách: Trojice prastarých upírů se vyrovnává s životem na předměstí New Yorku

S nápadem na fiktivní dokumentární pohled do životů upírů, kteří jsou zaneprázdněni sháněním lidských obětí či hádkami nad úklidem zakrvavené domácnosti, přišla osvědčená novozélandská dvojice Jemaine Clement a Taika Waititi. Již roku 2005 vznikl půlhodinový snímek What We Do in the Shadows: Interviews with Some Vampires, ale až o devět let později došlo na celovečerní Co děláme v temnotách - to posbíralo řadu cen na světových festivalech a jakožto originální zobrazení jinak velmi provařené tematiky se zapsalo do srdcí milionů fanoušků. Waititi se od té doby posunul do Hollywoodu, dostává jednu nabídku za druhou a navrch už má i Oscara za scénář k filmu Králíček Jojo. A společně s Clementem navíc minulý rok představil seriálovou verzi jejich upířího hitu, která přesunuje dění z Nového Zélandu do New Yorku a ještě rozšiřuje možnosti načrtnutého světa a specifického humoru - a jde jí to náramně dobře.

První série Co děláme v temnotách, rozdělená do deseti dílů s průměrnou stopáží kolem 25 minut, ihned představuje novou trojici prastarých upírů, kteří obývají starou vilu na Staten Island a jimž dělá lidského domovníka oddaný Guillermo (Harvey Guillen), jenž sám sní o proměně v nesmrtelné létající stvoření. Sám Guillermo se svým citem pro zodpovědnost nejvíce připomíná pedanta Viaga, jehož ve filmové verzi ztvárnil Waititi, zatímco bývalý válečník a tyran Nandor Neúnavný (Kayvan Novak) přebírá roli Vlada Napichovače (Clement) a seladon Laszló (Matt Berry) je pro změnu obdobou Deacona. Změnou je tentokráte ženský element v podobě chlípné upírky Nadji a především zřejmě nejvtipnější charakter vůbec, kterým je čtvrtý a velmi specifický upír Colin Robinson (Mark Proksch) - ten se totiž neživí vysáváním lidské krve, nýbrž energie, když svým zdlouhavým monotónním povídáním o všem dokáže každého takřka unudit k smrti.

Charakterově je tedy tento netradiční sitcom, natáčený ve stylu původního filmu jako mockument, kdy si postavy uvědomují přítomnost dokumentaristů a mluví do kamery, velice různorodý a propracovaný - a od začátku je to poznat. První série je v podstatě nepolevující smrští šíleného humoru, který až na pár přepísklých sexuálních narážek nepozná hluchého místa, a opravdu dosyta využívá jednoduchý, avšak ryze geniální koncept starobyle smýšlejících a oblečených upírů v dnešní společnosti. Skrze krátké a převážně fotografické flashbacky se dozvídáme vše potřebné o minulosti postav, ale současně se vždy před očima ve značném tempu rozvíjí epizodické zápletky, přičemž řada linií díky polonávaznému seriálovému vyprávění přesahuje i napříč epizodami.

Průvodcem je přitom hlavně roztomile zatvrzelý a současně vystresovaný Guillermo, jenž je v podstatě otrokem svých ležérních a historickému vývoji naprosto nepřizpůsobivých pánů, a jediný také prochází výraznějším charakterním vývojem - samotní upíři podléhají jasné typologii a divák se rychle naučí, co od nich asi očekávat, ale to nijak nevadí. Scénáristé totiž odvádí bezvadnou práci a diváka doslova zasypávají salvou nečekaných vtípků, stejně jako z radostí parodují běžné představy o nátuře upírů a zábavně konfrontují jejich mimózní požadavky a tradice se současnou kulturou či politikou, popřípadě neúnavně rozšiřují samotné nadpřirozené společenství, vycházející často z klasických mýtů a pohádek.

A jestli jsou dvě epizody příběhově poněkud vlažnější (návštěva klubu a příprava orgií), vše bohatě kompenzují samotné vtipné a bravurně obsazené postavy, camea původních představitelů či Dannyho Treja, nespočet skvělých dílčích nápadů (opilí upíři po vysání krve opilců) a Colin Robinson, který rozesmává, kdykoli se jen objeví na scéně. Pokud se chcete s touhle výstřední partičkou seznámit, vyhraďte si rovnou celý ničím nerušený večer - s největší pravděpodobností se po spuštěný první epizody už neodtrhnete.

Hodnocení 1. série: 90%

Druhá série se rovněž těší neslábnoucí popularitě a nechybí ani v prestižních nominačních listinách Emmy. Desetidílný koncept je zachován a vrací se i všichni hrdinové, ovšem totální kouzlo první řady se už začíná lehce vytrácet. Samozřejmě lze pořád směle hovořit o ohromné a originální zábavě, kterou bez problémů sloupnete po ránu jako malinu (jako v mém případě), ale humoru, jenž snese přívlastek geniální, už přeci jen ubývá.

Na první pohled rozhodně nepoznáte žádný rozdíl ve formálním pojetí první a

druhé série a tvůrci stále ve vysokém tempu vymýšlí nové a nové způsoby, jak motivy kolem plně vyprofilovaných upírů dále rozvíjet - po vlkodlacích se tak například dostávají ke slovu i duchové lidských předchůdců, čarodějnice či trollové, přičemž svět stále nepůsobí přeplácaně a jednotlivé děje si zachovávají osvědčenou polemiku a komediální timing. Jen tentokráte ještě znatelněji vystupuje na povrch epizodičnost, přičemž ony uzavřené zápletky už trochu postrádají tu lehkost a tah na bránu.

Ještě více ustavujícím prvkem se stává Guillermo, jenž v sobě dál probouzí geny svého předka Van Helsinga, a právě jeho kapitolka o nezdařené sabotáži výjezdu lovců upírů patří k tomu nejzábavnějšímu, co mohli kdy diváci v rámci upírské tematiky spatřit. Epizody s čarodějnicemi či návštěvou starého známého jsou oproti tomu trochu vařením z vody, ale i tak se stále najde dost dobrých momentů a hlavně v práci povýšený energetický upír Colin pořád neskutečně válí.

Druhá série tedy zaznamenává výkonnostní pokles, který ale není vzhledem k jednomu skvělému celovečeráku a jedné neskutečně našlapané desetidílné sérii na dané téma nikterak dramatický. Postavy jsou pořád super a tvůrci se snaží o něco nového, přičemž závěrečná epizoda a vývoj Guillerma dokazuje, že se ještě může odehrát spousta dalších zajímavých věcí.

Hodnocení 2. série: 75%