Recenze: Stranger Things 3 - Do třetice všeho dobrého?

Není třeba opakovaně připomínat, jakou popularitu a oblibu si Stranger Things od vydání první řady okamžitě zajistily. V době přesycené kvalitními seriály či sériemi se Eleven a spol. vyhřívají na záviděníhodném piedestalu slávy a tvůrci Matt a Ross Dufferovi se mohou plácat po ramenou za svou vizi návratu do osmdesátých let, kde klíčila nová specifická éra science fiction a dětských dobrodružných příběhů. Třetí série opět zapojuje do hry staré známé aktéry a znovu lehce pozměňuje nepřátelské pozice, ale především opětovně přesvědčuje o kvalitách seriálu a jeho schopnosti zábavně vyprávět fantastické příběhy a odkazovat k zašlé kinematografické či kulturní vlně.

Schéma vyprávění je i ve třetí osmidílné řadě v lecčems podobné dvěma předchůdcům a vůbec vše, co jste si u prvních dvou sezón Stranger Things pravděpodobně tak zamilovali, nebude chybět ani v posledním článku trilogie. Skupinka titulních protagonistů je již natolik protřelá a soběstačná, že tvůrci nemusí nijak otálet s jejím štěpením a nebojí se dále rozvíjet potenciálně lákavé a různorodé interakce. Síla příběhu ostatně nespočívá ani tak v samotném ději, který už je v řadě sekvencí vyloženě 'funny' a nesmí se brát vážně, jako spíše v jeho hravém odkrývání ze strany jednotlivých oblíbených aktérů a skrze jejich vzájemné vazby a vývoje. Dětští protagonisté nám nezvratně dospívají (Millie Bobby Brown už má opravdu jen krůček k tomu, aby si její obličej lepili na stěny dvacetiletí chalani) a objevují svou sexualitu či dospělejší verze jistých emocí, šerif Hopper se posouvá do pozice lehce nevrlého otce a maminky u bazénu pokukují po frajírkovi, jenž se stává důležitým nástrojem probouzejícího se zla.

Vývoje postav se samozřejmě otírají o povědomá klišé, ale tvůrci s tím

počítají a vše podřizují primárně zábavě, popřípadě pak důmyslně konsolidovanému vyprávění, které zkrátka nedrhne. Divák dostává kromě hlodů, vtipných interakcí a osobních peripetií kladných hrdinů rovněž příběh o supermarketu, jenž byl postaven jako zástěra obří ruské podzemní laboratoře, přičemž záporné postavy se nechávají vodit za nos partou dětí, ale není to vůbec rušivé nebo hloupé - třetí série totiž pokračuje ve funkčním trendu a je vlastně okázale sebeuvědomělou kulturní baštou, kterou si ze všeho nejvíce užijí zarytí fandové osmdesátek či obecně znalci různých filmových žánrů a motivů. Je tu studená válka, mimózní ruští vědátoři, paranoidní konspirátor, dvojice odhodlaných rádoby investigativních novinářů, Návrat do budoucnosti v kinosálech a odkazy na Ramba ve vztahu k obtloustlému Davidu Harbourovi, jenž musí vést pěstní souboje s Rusem, jenž nápadně připomíná Terminátora. A je to zábava, která hrozně rychle uteče.

A zábava o to větší, když fungují i zmiňované interakce mezi aktéry a když tvůrci stále dovedou tak zručně zacházet s možnostmi seriálového vyprávění, takže po skončení jednoho dílu nezbývá než otevřít další pivo a pustit se se zvědavostí do dalšího. Místy to možná ztrácí absolutní sevřenost a některé postavy nedostávají až tolik prostoru, kolik bychom si přáli (a některé, jako třeba lehce otravná Lucasova sestra, zase mají prostoru až moc), ale na druhou stranu je třeba ocenit vydařenou snahu o komplexnost a emocionální vývoj vazeb mezi klíčovými aktéry, jenž se tvůrci nebojí vždy včas a vkusně vyvážit překvapivou a nesmírně vtipnou vložkou (vyznání lásky na záchodě, nezapomenutelný pěvecký duet Dustina a Suzie). A jakkoli je záporák už trochu profláklý, svou úlohu si zkrátka plní už jen z toho pohledu, že v tomto vybudovaném světě a v tomto nastaveném parťáckém módu je paradoxně až tím posledním, na co je strhávána pozornost.

Třetí série Stranger Things není ani kvalitnější, ani o nic horší než její předchůdci. Zachovává si řadu prozkoušených aspektů a nechybí odkrývání pohnuté minulosti některých postav či opakovaná hrozba prolomení bariéry do jiného tajemného světa, ale současně se stále rozvíjí charakterizace postav a do popředí ještě znatelněji vystupují jejich zábavné či seriózně emocionální interakce a vazby. I díky skvělému soundtracku se daří zachovat osmdesátkový feeling, přičemž specifickou cinefilní náturu vyprávění šperkují i chytře zakomponovaná žánrová pomrkávání a vtipné explicitní odkazy. A kde nestačí samotný děj, jenž už přeci jen nemá tolik es v rukávu, tam vše stmeluje nenucená síla vyprávění a radost z dalšího objevování soběstačného světa po boku silných a již v podstatě ikonických protagonistů. Jestli mám netrpělivě vyhlížet další přírůstek k jakémukoli seriálu, největší natěšení směřuji i nadále k pohlcujícímu městečku Hawkins.

Hodnocení: 90%