Recenze: Jednotky vesmírného nasazení aneb Blbost jako univerzální vlastnost?

Na bolestivé ztráty reaguje streamovací gigant zopakováním prověřené receptury – Carell s Danielsem se navrací na seriálové pole s další satirou, jen tentokrát kancelářské prostředí nahrazují vesmírnou základnou. Bude jejich seriál zářit jako hvězda s neobyčejnou svítivostí, nebo se hned po první sérii, stejně jako veleobři, zbortí sám do sebe?

Na seznamu nejoblíbenějších dětských povolání bezpochyby figuruje kromě fotbalisty, princezny nebo popeláře také astronaut. Jak vznešený a ušlechtilý to cíl, zamířit ke hvězdám a prozkoumávat nekonečné hlubiny vesmíru. Když v roce 1969 Neil Armstrong pronesl svá památná slova, celý svět zatajil dech. Ignorujme podezření, že celou maškarádu natočil Kubrick před zeleným plátnem, stopa na Měsíci je dodnes majestátním úspěchem nejen USA, nýbrž i celého lidského pokolení.

Jenže od té doby uplynulo již mnoho let a seriálová fikce významně aktualizuje společenské postavení vesmírných dobrodruhů. Nově založený útvar americké armády nesoucí název Vesmírné síly je totiž vysmívaný a devalvovaný hned při svém vzniku. Ke své nelibosti je přidělen generálu Nairdovi (Steve Carell), před nímž se rýsuje nelehký úkol – nejen Měsíc navštívit, ale rovnou ho kolonizovat, a učinit tak dříve než mezinárodní konkurence v čele s Ruskem a Čínou.

Aby byla mise zdárná, musí Naird zajistit kompaktní fungování celého útvaru. Jak toho ale docílit, když jeho snažení neustále ruinuje vědecký tým vedený odlišně smýšlejícím Dr. Adrianem Mallorym (John Malkovich), jeho soustředění narušuje užvaněný mediální poradce s výstředním jménem Tony Scarapiducci (Ben Schwartz) a jeho rozkazy k neschopným astronautům se totálně míjí účinkem. A aby toho nebylo málo, každý jeho krok bedlivě střeží zbylé vojenské útvary včetně pana prezidenta, přičemž ani doma nedochází vytouženého klidu, když jeho manželka (Lisa Kudrow) trčí ve vězení a osamělá dcera (Diana Silvers) tropí vylomeniny, jen aby upoutala pozornost pracovně vytíženého táty.

I když to z letmého nástinu postav možná nevyplývá, tvůrčí duo se brání produkovat satirický obsah na základě statických karikatur. Generál Naird sice zprvu vyhlíží jako „horká hlava“, jako armádou postižený mačo, jehož drastické vojenské zkušenosti naučily bezpečně potlačovat emoce a vyžít v kritických podmínkách jen s vlastní močí a okolním hmyzem. Jenže i když je zvyklý zapeklité situace řešit shozením bomby, je překvapivě empatický a lidský. Své stresové zaměstnání kompenzuje zpěvem a postupně se projevuje i jako starostlivý otec a důmyslný stratég, který s vědomím hrůznosti války volí smířlivá řešení.

Nejinak je tomu u ostatních postav. Zprvu racionálně se projevující doktor Mallory občasně propuká ve zběsilé roztrpčení, zdánlivě sebejistá pilotka se proměňuje ve zranitelnou a otravný mediální specialista Tony nabývá příznivějších kontur, když se odhalí jeho minulost. Záhy se ukazuje, že vesmír zde není místem chladně rozvážných Neilů Armstrongů, ale útočištěm podceňovaných outsiderů a vyvrhelů.

Plynule se prolíná komediální poloha s vážnou a charaktery postav se každým dílem prohlubují. Občas převažují humorné pasáže, v nichž se z absurdnosti usvědčuje hlavně vojenský naturel založený na „poměřování pinďourů“, humpolácká a agresivní politika nejvyšších státníků nebo rasistické smýšlení. Nicméně u každé hlavní postavy nakonec převáží dobrosrdečnost, když po sérii nesprávných rozhodnutí dojdou k prozření. A i když je toto schéma užívané opakovaně, budování a postupné odhalování postav vyznívá v rámci odlehčené atmosféry fikčního světa uvěřitelně, není pouhým výsledkem nahodilých snah, ale logickým vyústěním úspěšné scénáristické činnosti.

Spousta prvních recenzentů a komentátorů se vyjadřuje odměřeně a různými slovy poukazuje na hybridní povahu seriálu. V jejich optice je Jednotka vesmírného nasazení jakýmsi kočkopsem, který uspokojivě nenaplňuje ani jednu funkci – divák se z ní smíchy nepotrhá a současně není ani dramatem. Deset dílů první série většinou opravdu nevyvolává hurónské záchvaty smíchu, není to však nedostatkem důmyslného humoru. Je to skličující skutečností, že satirická nadsázka se až nebezpečně přibližuje realitě. Seriál je očividně reakcí na Donalda Trumpa a jeho aktivity okolo vesmírného programu, mnohé gagy jsou však bez problému aplikovatelné i na tuzemské politiky, čímž se jen potvrzuje, že blbost je univerzální vlastností. Když si člověk vybaví logo amerických vesmírných sil, připomínající klasický symbol Star Treku, nebo vzpomene na jeden z okřídlených prezidentových výroků „I call it the Super Duper Missile,“ v ko(s)mickém duelu mezi prezidentskou kanceláří a satirickým seriálem bohužel opravdu dominuje skutečnost. Nemyslím si však, že by se z této skutečnosti měla vyvozovat negativa stran seriálu, na druhou stranu usuzovat o nízkosti dnešního politického světa jednoznačně můžeme a měli bychom. A že seriál není dramatem, s tím nelze nesouhlasit; v rámci satirického žánru ale vytváří figury překvapivě pestré.

Carell s Danielsem opět vytvořili kvalitní seriálový produkt, který si podržuje nadhled a své postavy zesměšňuje s jemnocitem sobě vlastním. Jak hrdě prohlašuje jedna z postav: „It’s good to be back on the Moon.“

Hodnocení: 80%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE

Poznáte filmové parodie?