Recenze: Mindhunter - mistr temnoty vstoupil do světa seriálů

Před recenzí Mindhuntera (2017) se sluší připomenout, že jiný seriál Myšlenky zločince bere ztečí obrazovky krimošek chtivých diváků už od roku 2005. Hříšníkům, co dosud neviděli jediný díl, prozradíme, že se jedná o úspěšný seriál o zvláštní jednotce FBI, jejíž členové mají na svých bedrech vypracování psychologických profilů vrahů, což v praxi vede nezřídka (v seriálu téměř vždycky) k dopadení padoucha nebo zkrátka k vyřešení případu. Mindhunter se odehrává v době, kdy se jednotka behaviorální analýzy v řadách FBI teprve rodila. Přesněji v roce 1977. Ústřední premisou celé série je mravenčí práce dvojice agentů, kteří vyslýchají uvězněné sériové vrahy, aby pochopili jejich motivace, impulsy, skryté myšlenky a z výsledků pak vytvořili cosi jako metodologickou učebnici.

To, že do seriálu Mindhunter vstoupí jako režisér a koproducent David Fincher, bylo známo a z pochopitelných důvodů to byl i headline každého článku o vznikající sérii (méně se psalo o koprodukčním podílu herečky Charlize Theron). Ani showrunner seriálu Joe Penhall není žádná nula. Ceněný britský dramatik prokázal svůj talent i jako filmový scenárista, především coby autor literárních adaptací. Například románu Iana McEwana Nezničitelná láska nebo Pullitzerovou cenou ověnčeného románu Cormaca McCarthyho Cesta. Do světa seriálů vstoupil úspěšně v roce 2004 minisérií v produkci BBC The Long Firm s Markem Strongem.

A vlastně i Mindhunter je adaptací. Scénáře vznikaly podle knihy Johna Douglase a Marka Olshakera „Mind Hunter: Inside the FBI´s Elite Serial Crime Unit“.  John Douglas je jednou z největších osobností moderní doby v boji s primárně nejhrůznějším zločinem -  vraždou. Původně sniper FBI, následně vyjednavač a především pak duchovní otec metody vypracování psychologických profilů vrahů. Byl to on, kdo zjistil, že není pouze důležité vědět, kdo to udělal, ani proč to udělal, ale především proč to udělal právě tímto způsobem.

V kontextu filmové tvorby Davida Finchera logicky nejvíce připomene Zodiaca (2007). Fanoušci Finchera vědí, že režisér na přípravě  filmu - respektive na rešerších o vraždách nikdy nedopadeného mordýře - pracoval rok a půl. Lze tudíž bez ostychu tvrdit, že atmosféra Mindhuntera, pečlivost a konzistence vizuální stránky díla a stejně tak i profesionální práce s odborným materiálem jsou zúročením dlouhodobých příprav na Zodiacovi. Připomene ho i vizuálním pojetím, fincherovsky temným barevným gradientem, záběrováním, prací s detaily, každou rekvizitou, pečlivě vybranými interiéry i exteriéry. Diváka nenechá na pochybách, že se ocitl ve světě poloviny 70.let. Ačkoli Fincher režíroval pouze první dva a poslední dva díly série, nastavená vizuální laťka se drží po celou dobu. Veřejné sklepní prádelny jsou hlučné, kuřáci si mohou zapálit prakticky všude, ulice jsou špinavé a hudební dramaturgie by si zasloužila samostatnou recenzi.

Nečekejte v Mindhunterovi akční drama, a to ani přibližného kalibru a kadence, jakou Fincher užil například ve svém patrně nejtemnějším snímku Sedm (1995). Největší dramata se odehrávají v dialozích. Konec konců to je i podstatou práce hlavních hrdinů seriálu. Mluvit, argumentovat, přesvědčovat, lhát, podsouvat, někdy to připomíná rétorická cvičení na právnické fakultě, takže je poměrně náročné si u seriálu prohlížet nové zprávy v mobilu. Tvůrci zkrátka chtějí, abyste byli stejně soustředění jako byli oni, jako byli agenti při své práci, kde každá chyba mohla mít zcela fatální následky.

Seriál Mindhunter má mnohem blíže například k Soderberghově seriálu Knick: Doktoři bez hranic (2014). Vtáhne vás do světa, kam vás tvůrci už mnohokrát zavedli, a přesto se dozvíte spoustu nových věcí. Tento koncept, kdy na lineárně vyprávěném dramatu pracujete i s dějotvornými faktickými informacemi, které byste spíše hledali v odborných dokumentech nebo ve skriptech knihoven, je sice kreativně náročný, ale zjevně se vyplatí. Málokdo z nás asi tušil, kdy se vlastně začal používat termín sériový vrah, kdo ho poprvé užil a proč, nebo jak náročné bylo včlenit do systému kriminalistických metod behaviorální analýzu.

Na rozdíl od zmíněného Soderberghova seriálu se ale Fincher rozhodl Mindhuntera obsadit herci a herečkami, kteří sice ovládají bravurně své řemeslo, nicméně jejich tváře budou pro většinu diváků neznámé. Zatímco Knick měl svého Clivea Owena, Fincherův seriál žádnou hvězdu nemá. A to záměrně. Má působit maximálně civilně a veškeré složky podřídit premise, respektive jejímu účinku na diváka.

Oba představitele hlavních rolí Jonathana Groffa a Holta McCallanyho vybral režisér právě pro jejich talent a současně postavení mimo hvězdný systém. Tento odstup vytváří nezpochybnitelně mnohem intenzivnější divákův vhled a soustředění. To platí i v případě představitelů samotných sériových vrahů. Pro záměr evokovat svět lidí, jaké můžeme potkat na ulici, v obchodě nebo se s nimi zdravit v trafice a netušit, že se v nich skrývá zraněná či nemocná duše schopná naplánovat a vykonat sérii mimořádně brutálních vražd, je všednost, civilnost tváře snad ještě důležitější.

Joe Penhall do celé první série vložil i nezbytnou ingredienci, která v případě seriálů tohoto typu tvoří důležitou vedlejší rovinu vyprávění – soukromý život obou agentů. Vedle sledování komplikovaného procesu hledání cest v myšlenkách sériových vrahů tak vstupujeme i do komplikovaného vztahu agenta Forda a jeho dívky Debbie nebo v případě agenta Tenche se nám poodkrývá dlouhodobě mimořádně napjatá situace spojená s adopcí dítěte. Jakkoli se může zdát, že vytvoření takového protipólu k tomu, co musí agent Tench v úřadu řešit, je až příliš okatou konstrukcí, funguje dokonale. Troufnu si tvrdit, že malá dramata odehrávající se mezi manželi Tenchovými ohledně jimi adoptovaného chlapce jsou jakýmsi mikrosvětem, kde za jistých okolností může nebo naopak nemusí vypučet v dítěti deviace (jeden z nejsilnějších momentů seriálu je okamžik, kdy chůva zjistí, že dítě vzalo otci z pracovny fotografii brutálně zavražděné dívky).

Na Mindhunterovi je možná více než jinde patrné, jak přínosné jsou vstupy tvůrců dříve výsostně filmových a umělecky ceněných do světa seriálové tvorby. Fincher je mistrem ponoru, v temnotě nám dovolí použít pouze tušení, světla je v seriálu objektivně pomálu jako by nic nemělo být příliš osvětleno, jako bychom vstupovali do sklepních kobek, vyvolávajících pocity, jež je možné jen těžko verbalizovat. Při pozorování tohoto temného světa vytváříme mimovolně i vlastní profily. Neztrácíme při tom ovšem vazbu na svět nad hladinou, prostor před dveřmi do sklepení. Právě hlavní postavy, k nimž se brzy přidává externí konzultantka Wendy Carr (Anna Torv), jsou madla, jichž se držíme, aby se nám neztratil ze zřetele svět morálky, soucitu, pochopení. Právě jejich zásluhou máme možnost vidět každou bytost jako člověka. Ať už je vrahem, obětí nebo vyšetřovatelem.

V deseti epizodách se neřeší deset odlišných případů sériových vražd. Mindhunter je koncipován skutečně jako vhled do jistého pracovního procesu, nově vznikající metody, která se pozvolna etabluje na mnohem širším, obsáhlejším prostoru, než je striktně vymezený jeden, dva nebo deset kriminálních případů. Tvůrci tento aspekt divákovi nenásilně zvýrazňují v okamžicích, kdy Ford a Tench coby putující konzultanti a lektoři po různých policejních institucích vždy narazí na někoho, kdo si neví rady s vraždou vykazující znaky patologie sériových vrahů. Jde o případy, které jsou jen pomocným a svým způsobem navigačním materiálem při hledání a zpřesňování kontur nové kriminalistické metody.

Mindhunter je na Netflixu nepochybně podobným úkazem, jakým byl před pár lety na HBO Temný případ. Je ovšem méně lidový, což pro někoho může být hendikep, pro jiného přednost. Vyberte si.

Hodnocení: 85%