Nová řada seriálu Twin Peaks se blíží do poloviny a divák už teď neví, jak zavřít spadlou bradu

Druhou a třetí řadu seriálu dělí víc než čtvrtstoletí. Pozoruhodné na tomto autorském opusu není pouze to, že vstupuje po tak dlouhé době do stejných vod. David Lynch není prvním a určitě nebude ani posledním. Zmíním například režiséra George Millera, který svoji dystopickou trilogii o Šíleném Maxovi završil v roce 1985 a po třiceti letech se k ní vrátil jako ke svému ztracenému, a bezvýhradně nejmilovanějšímu dítěti. I v oblasti televizní seriálové tvorby se takové comebacky dějí. U nás si kult Nemocnice na kraji města vydupal pokračování po dvaceti letech (ovšem tímto aspektem jakákoli podobnost s Městečkem Twin Peaks končí).

Když seriál v roce 1990 vypustila stanice ABC do vysílání, stal se okamžitě senzací. Do televizní seriálové tvorby náhle vstoupila kinematografie, postmoderní míšení žánrů a to ovlivnilo celou generaci začínajících televizních tvůrců a producentů (k Twin Peaks se hlásí například tvůrci legendárních Ztracených, Šílenců z Manhattanu a dalších seriálových hitů). Stanice Showtime, kde se momentálně třetí řada Twin Peaks vysílá, vše vsadila na to, že se možná nezapíše do historických tabulek sledovanosti, ale rozhodně se stane první televizí, která dala zcela volnou ruku a značný rozpočet experimentálnímu tvůrci. To, čeho jsme v prvních osmi epizodách nových Twin Peaks byli svědky, není ani tak narativní kontinuum, kde se navazuje na to, co před čtvrtstoletím skončilo. Částečně jistě ano, ale řekl bych, že spíše jsme svědky autorské zralosti, spirituálního posunu a myšlenkové hloubky bez pozlátek a kompromisů. Seriál působí jako jízda strašidelnou atrakcí, kdy divák je v roli dítěte, prstíky pevně svírajícího vrzající vozítko a hltajícího široce rozevřenýma očima bizarní výjevy. Ze tmy se vynořují postavy, u nichž neexistuje jasná hranice vymezující realitu a nadrealitu, neznámé prostory a mechanismy jakoby z jiných dimenzí, a tudíž bez možnosti určit, čemu slouží (čímž nás o to víc děsí). Jen občas se zjevují úlevné reminiscence na předchozí dvě série, které uchovávají v díle humor, a to místy až sebeparodický.

To, co se odehraje v osmé epizodě, jistě nečekal ani nejzarytější příznivec klubu přátel Davida Lynche. Jako příklad – vhodný k tomu, abych se vyhnul spoilerům – uvedu tvůrcovu „drzost“ (nepochybně nikoli samoúčelnou) vložit do první poloviny epizody takřka pětiminutové pódiové vystoupení kapely Nine Inch Nails. Vůbec celá epizoda působí dojmem, že autoři obrátili představu o tom, jak náš mozek vnímá, naruby. Jako by primární bylo nevědomí a sekundární vědomí. Ze seriálu postupně tvoří skutečně bravurně spletenou iracionální a nelogickou hádanku. Tedy jakýsi kóan, jehož podstatou je osvobodit naši mysl od vžitých konceptů. Po prvních čtyřech dílech jsem nabyl dojmu, že už nelze vyprávěcí linku gradovat, a to ani v jejích nejbizarnějších částech. Jak hluboce jsem se mýlil! Tak tedy vzhůru do druhé poloviny, kdoví, co z nás zbyde na konci seriálu. Možná už nebudeme tím, čím se nyní zdáme být.