„Vše je v rukou Božích. Včetně natáčení,“ říká režisérka snímku Opři žebřík o nebe.

„Připadám si jako potápějící se loď. Vytáhnu jednoho a druhý se potopí. Ale kde je záchranná vesta?“ říká Kuffa, který se po ranní mši převlékne do montérek, aby celý den se svými chráněnci pracoval. Film Opři žebřík o nebe (2014) není jen portrétem obětavého muže, který se vzdal koníčků a romantického mládí, ale i zamyšlením nad komplikovanými osudy sociálně vyloučených. Pozoruhodný dokumentární snímek, který vstupuje tento čtvrtek do české kinodistribuce, přibližuje v rozhovoru jeho režisérka a scenáristka Jana Ševčíková.

Jak reagoval Marián na to, že jste o něm a Žakovcích chtěla točit dokument?
Když jsem přijela poprvé na faru do Žakovců a podařilo se mi na chvilku Mariana chytit, náš rozhovor se protáhl skoro na hodinu a já se poté zeptala, zdali se mohu vrátit, odpověděl, že nikoho nevolá ani nevyhazuje, že vše je v rukou Božích. Později, když jsme již natáčeli, mohli jsme se pohybovat kdekoliv na faře a s kýmkoliv, kdo souhlasil, natáčet rozhovor či danou situaci.

Jak na váš štáb reagovali samotní obyvatelé Žakovců?
Lidé na faře byli na počátku k natáčení dost nedůvěřiví, neměli asi ty nejlepší zkušenosti. Po čase, když jsme s nimi byli dvacet čtyři hodin denně, nás většina z nich brala za kámoše. Když jsme se po nějakém čase vrátili, kolikrát nás vítali "..tak zase doma!"

Jak vlastně natáčení probíhalo? Kolik času jste s Marianem nakonec strávili, jak často jste se vraceli? Stali jste se součástí života Žakovců?
Do Žakovců jsme první tři roky jezdili průběžně každý druhý měsíc, někdy i častěji, tak na deset dní. V dalších dvou letech byly intervaly delší. Nevím, kolik času jsem strávila s Marianem a ostatními lidmi, protože natáčením vše nekončilo. Do Prahy si přivezete materiál, natáhnete do počítače a jste zase tam. A hodiny a dny přemýšlíte nad scénářem, nad tím, co vyhodíte a jak budete pokračovat. Ale pak se vrátíte a vše je jinak, člověk, se kterým jste chtěli pokračovat, je z fary pryč. Myslím tím samozřejmě některého z řady chlapíků.

Měla jste na začátku představu, o čem dokument bude, čemu se bude především věnovat?
Měla jsem jednu zásadní myšlenku - udělat vše pro to, abych neglorifikovala. Chtěla jsem Mariana ukázat jako normálního chlapa, který má své touhy a skrytá přání. Co všechno musí sám obětovat a jak dovede být víra silná a co je schopna dát člověku, když skutečně věří. Po čase jsem pochopila, že když chci natočit film o Marianovi, musím především ukázat, komu dává všechnu svoji sílu a energii, s kým se dennodenně hádá a jak je těžké zapomenout na sebe a umět pomoct druhým.

Začala jsem si postupně vybírat lidi, které jsme pak sledovali nejen na faře, ale i mimo ni. Hledali jsme je po parcích, nádražích, hospodách i v jiných městech. Chtěla jsem ukázat jak lidi žijí, když opustí faru, jaký mají vztah k farářovi, k Žakovcím. Jak reagují, když se dostanou do maléru, jestli jsou schopni se vrátit nebo jestli jsou natolik ješitní, že než by přiznali prohru před farářem a celou komunitou, raději v té mizérii zůstanou. Marianova úloha byla na povrchu téměř konstantní, o to víc vyzývala dostat se hlouběji, do intimnějších poloh. U lidí nastával během pětiletého natáčení nějaký posun.

Pět let je dlouhá doba. Jak jste vlastně určila, kdy sledování Žakovců a Mariana ukončit?
Ukončení bylo oficiálně naplánované, ale já jsem intuitivně cítila, že je třeba pokračovat, a tak se natáčení o rok protáhlo. Některé příběhy se postupně samy uzavřely.

Dotkl se Marian v tobě i něčeho osobního, stali se z vás třeba přátelé? Viděl vlastně dokument?
Marianova osobnost se mě dotkla od prvního momentu našeho setkání. Odpověď o přátelství by příslušela především Marianovi, z mé strany se tak stalo. Poprvé jsme přivezli Žebřík na faru, podruhé se na něj podíval při cestě do Prahy u mě doma. Co se týká osobních věcí, ty přece mají zůstat osobní.

Jak jsi vybírala postavy, které budeš sledovat více a kdo se v dokumentu nakonec objeví?
Každá z postav kope za svoji partu, od pití, drog, přes bezdomovce, mladou Romku či člověka, který strávil 17 let na samotce. Všichni si sáhli na samé dno a sešli se na nějaký čas u Mariana. To ostatní najdete ve filmu.

V čem tkví síla komunity okolo Mariana pro příchozí na faru, čím jim vlastně pomáhá?
Můžeš přijít v jakémkoliv duševním či fyzickém svrabu, dostaneš střechu nad hlavou, postel, jídlo a ošacení. Záleží jen na tobě nakolik jsi schopný otevřít se tomu, co ti Marian nabízí. Je to především naděje v život, to, že nejsi jen nějaký drek u silnice, že máš právo na lásku, kterou ti nabízí přes Krista. Bible se přelévá do příběhů lidí, se kterými více než 22 let na faře žil či žije. Jeho kázání se ti zaryjí někam hluboko pod kůži, ať chceš či nechceš. Nejsou to jen slova, ale především život v té nejdrsnější podobě. Ráno rozdělí lidem práci, aby si každý uvědomil, že nestačí jen fňukat o podporu, ale je možné také normálně makat, třeba i pro ty druhý.

Jak je Marián vnímán na Slovensku? Odrazilo se to třeba v přijetí dokumentu na Slovensku?
Marian Kuffa je na Slovensku znám. Před rokem vznikl celovečerní dokument Všetky moje děti, o tom, jak Marian pomáhá v romských osadách. Bála jsem se, že bude na Slovensku už " překuffováno", ale Žebřík si nakonec svoji cestu našel.

Co může v dnešní době dokument o víře, oběti, péči o ostatní divákům nabídnout?
Může nabídnout zamyšlení nad tím, co vlastně skutečná víra znamená. Asi bychom v Čechách "takové Mariany" potřebovali, ale víra se naklonovat nedá. Nemám ráda recepty na to, co má film nabídnout. Snad jen to, že obětování se a dávání druhým jsou jedny ze základních vlastností, které jsou nám latentně dány, jenom je třeba se za ně nestydět a být tak trochu rebel jako Marian a nečekat na to, jestli ti ostatní odkejvají, že je to cool.