Tři Tygři: „JACKPOT je pro diváky, které nebaví žehličkové komedie. Člověk, který už teď ví, jak to bude hrozné, ať si raději neubližuje a do kina nechodí“

Albert Čuba: „Když jsem zakládal Divadlo Mír v Ostravě a věděl jsem, že budu spolupracovat s určitými herci, tušil jsem, že aby přišel divák, je důležité, aby herce znal. Od začátku jsme přemýšleli o tom, že bychom v Ostravě rozjeli natáčení filmů. Nicméně to bylo v době, kdy nás mimo Ostravu moc lidí neznalo, takže jsme museli jít postupnými krůčky. K dispozici jsme měli YouTube a Tři Tygry. Všichni jsme navíc měli k natáčení nějaký vztah, takže jsme se postupně propracovali od skečů a jiných drobností, přes krátké, středometrážní věci až po celovečerní filmy na naší videoplatformě MírPlay. Nakonec to došlo až k celovečeráku na plátna kin. Nebylo to tak, že bychom si v jednu chvíli řekli: ‚Jsme známí, pojďme to vytěžit a udělat film.‘ Byla to postupná cesta, krok za krokem, trvající zhruba šest let.“

Robin Ferro: „Moje odpověď na otázku je: ‚Proč ne?‘“

Vladimír Polák: „Vzhledem k mému věku už bylo na čase!“

Albert Čuba: „Toho jsme si vědomi. Často se stává, že nás na to někdo upozorňuje.“

Štěpán Kozub: „Promiň, tady tě doplním, protože to je něco, co člověka vždycky trochu zadráždí. Jak říkal Bertík, tohleto je šestiletá cesta. Jsme si vědomi, že skeč není film. Já napsal divadelní hru, Bertík dvě knihy. S příběhem jako takovým se potkáváme dnes a denně. Byla otázka času, kdy si troufneme na to převést celovečerní film na plátna. Je za tím cesta. Všechny skeče jsou vlastně takové mikropříběhy. Pro nás bylo nejpodstatnější udělat z mikropříběhů jednu dlouhou šňůru, to není pochopitelně jednoduché. Věděli jsme, že to nezvládneme úplně sami, a proto jsme vytvořili tým lidí, o kterých jsme byli přesvědčení, že nám s tím pomůžou.“

Emil Křižka: „Viděl jsem to podobně. Když se podíváte na skeče Mr. Beana a pustíte si jich pět po sobě, už vás nebaví. Potřebujete odpočinek. Proto je film s Mr. Beanem úplně jiný než skeče. Přistupovalo se k tomu tak, že charaktery potřebovaly nějaký oblouk a vývoj, nějaký konflikt a nějaký konec. Film dostal konstrukci a strukturu, má začátek a konec.“

Štěpán Kozub: „Je to hrozně jednoduché, nemusíme kolem toho moc filosofovat. Jsme milovníci filmu, baví nás komedie, my se bavíme navzájem, pořád se umíme překvapovat, pořád se spolu umíme zasmát. A když vás práce baví, tak proč to prostě nedělat. Vlastně se na chvilku vykašlat na to, co si o tom kdo může myslet. Takhle vznikli celí Tři Tygři a Divadlo Mír. Ona špetka pomyslné drzosti je vždycky nutná.“

Emil Křižka: „Už to bylo řečeno, ale já bych to vypíchl – nebyl to kalkul, že by Bertík řekl: ‚Vyděláme velké love, když uděláme film.‘“

Štěpán Kozub: „Takhle je to jednoduché, baví nás to a užíváme si to. Už od dob skečů Třech Tygrů nám došlo, že ta videa mají minimálně obrovský zásah. Co si o tom kdo myslí, je druhá věc.“

Ovlivnil vás úspěch online seriálu sKORO Na mizině ?

Štěpán Kozub: „To bylo jakési vyústění věci. Pomohli jsme si vzájemně. Byl to projekt Vládi Skórka, který nás oslovil, protože věděl, že točíme skeče a děláme livestreamy. V té době jsme už měli za sebou asi tak dvacet skečů s dvaceti miliony zhlédnutí a několik úspěšných livestreamů. On neoslovoval kluky, kterým jde pomáhat, ale kluky, které zná, kteří dělají něco, co je baví. Byla tam vzájemná symbióza, pomohlo to jak jemu, tak nám. To mi přijde jako férová hra. Dělali jsme to proto, že nám podobný druh zábavy chyběl a doufali jsme, že se najde pár diváků, kteří ho postrádají taky. Nakonec jsme zjistili, že jich není pár, ale poměrně hodně.“

Albert Čuba: „Máme extrémní výhodu v tom, že už máme vybudovanou ohromnou fanouškovskou základnu na sociálních sítích. Nemusíme tedy nic zakládat a lovit nové fanoušky. Ještě než byl dopsaný scénář, prodalo se v crowdfundingové kampani tisíc vstupenek na předpremiéry...“

Štěpán Kozub: „Já to vnímám tak, že je to gesto lidí: ‚Dělejte to dál, nás to baví.‘ Člověk nechce zklamat sebe, ani je. Je to takový čistý deal.“

Vladimír Polák: „Mně to pomáhá, protože jsem byl celý život zvyklý dělat práci podle data premiéry. To, že se prodaly lístky ještě dřív, než to bylo hotové, do mě vlilo energii.“

Štěpán Kozub: „Samozřejmě. Člověk nese jistou zodpovědnost. Nás je na to víc, věříme jeden v druhého. Ten tlak musí hnát a motivovat, člověk se tím nesmí nechat stáhnout.“

Emil Křižka: „Možná jsem byl do projektu přizvaný proto, že kluci viděli, jak moje Hrana zlomu taky nejde divákovi na ruku. Věděli, že půjdu do něčeho ne proto, abych se divákovi zavděčil, ale abychom riskovali, udělali něco, co tady chybí.“

Štěpán Kozub: „Já bych ho na place mučil. Taky jsme si to trochu prohodili, protože on hrál a já ho malinko režíroval, trochu neuroticky jsem ho vedl. Je na něm ještě zapotřebí kus práce, ale myslím si, že má potenciál stát se takovým druhým pomyslným žákem Stanislavského.“

Robin Ferro: „Když pojede takhle dál, tak si myslím, že dokonce dosáhne na moravskoslezské Ceny Jantar.“

Vladimír Polák: „Já si myslím, že na rozdíl od Chucka Morrise má ty tváře dvě.“

Štěpán Kozub: „Chucka Morrise?! Tak to je úplně v prdeli! Chtěl bych říct, že Chuck Morris neexistuje.“

Čuba: „Chuck Morris má jednu tvář?“

Emil Křižka: „Když režisér hraje, ví, co je blbě. Soustředí se, aby si to nezkazil a vybere si roli, která mu absolutně sedí.“

Štěpán Kozub: „Ty tam máš takovou miniroli, ale vděčnou.“

Emil Křižka: „Perfektní.“

Štěpán Kozub: „Pan Kalousek si o tu roli vlastně tak trochu řekl sám. Je fanoušek a v jednom rozhovoru řekl, že kdyby ho Tři Tygři oslovili, tak do toho půjde, protože ho bavíme. Tak jsme ho oslovili a on do toho šel.“

Emil Křižka: „Vzniklo to na mojí zahradě, kde jsem to se svýma klukama natrénoval, zinscenoval a předtočil. Potom jsem hercům ukázal, co budou dělat, jeli jsme do tělocvičny a tam si to vyzkoušeli. Narazili na nějaké limity, na to, co herec nabídl a já to třeba vůbec nepředpokládal. Trošku jsme to upravili, natočili znovu, nasimulovali jsme si situace s auty, abychom na place přesně věděli, co budeme dělat.“

Albert Čuba: „Na trénincích se ukázalo, co ještě zvládneme, a na co už je třeba povolat kaskadéra.“

Robin Ferro: „Já takovéhle scény točil poprvé a překvapilo mě, jakým způsobem se to dělá. To vám při sledování nedojde. Máte akční scénu, kterou vidíte jako jednolitý útvar. Jenže ta se skládá z velmi krátkých sekvencí...“

Emil Křižka: „Ale takhle to dělám jenom já. Jsem si vědom toho, že když to dělají v Americe, tak ty lidi trénují několik měsíců, možná rok, aby to zvládli. Potom je kamera distancovaná a herec to všechno jede. Je tam naučená choreografie. Tady na to nebyl prostor, takže jsou to puzzle z nějakých záběrů a choreografie se skládá ve střižně.“

Robin Ferro: „A já chtěl mluvit o tom puzzle, že to bylo náročné, že to byl dril, jelo se to několikrát za sebou a člověk si v sobě musel držet tu energii.“

Emil Křižka: „Je to náročné třeba na počasí, modlíte se, aby nepršelo, aby bylo slunce a tak. Aby se to nezkomplikovalo.“

Štěpán Kozub: „Já k těmhle věcem přistupuju s velkou pokorou. Nevím totiž, jak mám spadnout z traktoru, abych si neublížil. Člověk nebude riskovat, že všem zkazí natáčení, protože si zvrtne kotník. Byli tam kluci z Czech Action Crew, kteří to dělají dnes a denně. Naprostí profíci. Umí padat tak, jak mají, nikdy se nikdo nezranil, šlo jen o takové malé věci. Je pravda, že těch akčních scén je ve filmu hodně, až netypicky na český film.“

Albert Čuba: „Kdy byli čeští kaskadéři v českém filmu takhle intenzivně zapojeni?“

Robin Ferro: „To je supr, protože kdy si vzpomenete na český akční film?“

Štěpán Kozub: „V Čechách? Já si nevzpomenu.“

Albert Čuba: „Ono to vždycky působí směšně. Akční scéna v českém filmu hraná navážno vždycky trošku skřípe. Člověk se málokdy ztotožní s tím hercem, protože když standardní český herec hraje akčního hrdinu, máme jako diváci problém mu uvěřit. Kdyby se obsadila nějaká neznámá tvář z divadla, tak to bude jinak.“

Štěpán Kozub: „Ale teď je otázka, jestli to je problém toho herce, nebo českého diváka. Myslím, že jsme takhle nastavení. Čemu nerozumíme, co na první dobrou nepochopíme, to je vlastně hned blbé.“

Emil Křižka: „Tady je problém, že český film si pořád hraje na skutečnost. Film není skutečnost. Aby akční scéna mohla být přepálená a dynamická, musí být vytvořený nějaký svět okolo, aby tomu divák uvěřil. V českém filmu se moc hraje na to, jaký je život, ale nikde jinde to tak není.“

Albert Čuba: „Vezměte si třeba filmy Buda Spencera a Terrence Hilla – bitky takhle v reálu nikdy nevypadají, ale kolem těchto filmů je opravdu vytvořený samostatný svět, který má svá pravidla, divák na to během pár minut přistoupí a pak už nepřemýšlí, jestli to je nebo není reálné. Divák se prostě baví. A my si něco podobného mohli dovolit. Jsou to Tři Tygři, je to trochu vychýlené a my to víme.“

Štěpán Kozub: „Je tam nadsázka.“

Albert Čuba: „Ano, ale ne z Buda Spencera. Velmi pozorný divák tam najde citaci z Pána prstenů: Společenstva Prstenu.“

Štěpán Kozub: „Nebo z velmi profláklých filmů se Stevenem Seagalem třeba. Ale je tam toho víc.“

Vy ještě děláte na Grand Prix s Janem Prušinovským . Řeknete mi k tomu něco? V jakém je to stádiu?

Štěpán Kozub: „To děláme jen já a Robča.“

Robin Ferro: „Dotáčíme závěr filmu a někdy v listopadu by mohl jít do kin. Pro mě to byla první takto velká zkušenost s externí produkcí. Strašně jsem si to užil, ale Grand Prix navazovalo na JACKPOT, tak to bylo v tomhle směru trošku náročnější, aby se člověk překonfiguroval. Ale bylo to super. Hraju tam mechanika Emila, který je vášnivý fanoušek F1. Má takovou drobnou sociopatickou poruchu...“

Vladimír Polák právě usnul. (poznámka redaktora)

Štěpán Kozub: „Tys normálně usnul...“

Vladimír Polák: „No protože se bavíte o jiném projektu.“

Robin Ferro: „Má drobnou sociální poruchu, neumí se bavit s lidma, má rád svou komfortní zónu, ale není to těžký autista. Jeho velkým snem je dostat se na F1 jako mechanik. Chce vyměňovat pneumatiky, stavět formule a starat se o ně. Vyhraje dvě vstupenky na barcelonský okruh. Je to taková road movie, kdy se svým bratrancem (hraje ho Kryštof Hádek, pozn. redaktora) jede do Španělska.“

Štěpán Kozub: „A já tam hraju toho třetího, není to nadšenec ani fanoušek do formulí, ale čistokrevný zloděj, který tam jede s úmyslem ty kluky tak trochu okrást. Mé postavě se říká Štětka, je to bývalý kriminálník, který se rozhodne, že barcelonský okruh bude velký byznys.“

Štěpán Kozub: „Já si myslím, že na Tři Tygry by měl jít někdo, kdo není úzkoprsý, někdo, kdo se chce bavit. Někdo, kdo nezapomněl, že má v sobě ještě kus dítěte. Někdo, kdo se nebere až moc vážně, někdo, kdo je schopný se sám shodit, umí se zasmát vlastní blbosti. Protože ten film může něco reflektovat. Kdybychom byli hodně hlubocí, tak může něco reflektovat skrze humor. Někdo, kdo se moc prožívá a už ráno vstává s tím, že mu svět nerozumí, ten by na to podle mě chodit neměl.“

Robin Ferro: „Já jen doplním, že by tam měl jít rozhodně divák, kterého už nebaví takzvané žehličkové komedie, které vidí neustále v televizi, a chce vidět nějakou svěžest.“

Albert Čuba: „Samozřejmě by do kina měli zamířit všichni fanoušci Třech Tygrů, ale ten film je udělaný tak, že když s sebou vezme rodiče, kamaráda, člověka, který Tři Tygry moc nezná, i takový člověk může být velmi příjemně překvapený úplně super filmem. Ale jak říkal Štěpán, člověk, který ho ještě neviděl, ale už teď má na ten film názor a už teď ví, jak to bude hrozné, už teď ví, že tomu dá jednu hvězdičku, tak ten ať...“

Štěpán Kozub: „Ten ať si neubližuje.“

Albert Čuba: „My jdeme do kin proti Top Gunu, jenže Top Gun už tady byl. Cítíme, že nastává trochu nová éra, s Vyšehradem, JACKPOTEM, Párty Hárder. To jsou filmy, jejichž tvůrci třeba neprošli FAMU, škola nedostala příležitost je zdeformovat, pozitivně. Teď takové filmy přicházejí do kin, lidi na ně chodí a my jsme zvědaví, co to udělá s českými producenty. Pro nás je ctí být vedle Vyšehradu a Párty Hárder. Pokud se staneme součástí této nové energie českého filmu, bude to super.“

Vladimír Polák: „Důležitou zápletkou filmu je, že opravdu každý může mít štěstí. Nejsou žádní vyvolení a nevyvolení.“