Pracoval s Františkem Filipovským, daboval mistra Yodu, inspektora Columba a Simpsonovy. Dalimil Klapka propůjčil svůj hlas další pozoruhodné postavě
Do filmu Tajemství a smysl životajste namlouval postavu čmeláka. Jaký na vás udělal projekt dojem? Mě určitě velice zajímá a moc se těším, že uvidím konečnou verzi filmu, v kterém jsem měl tak podstatnou roli; soudě dle počtu replik, které jsem namluvil. Mám pocit, že to je úžasný pohled na život a na existenci člověka na světě.
Dokončovaný snímek nese název Tajemství a smysl života. Co si pod těmi slovy představíte? To bych velice těžko hledal slova. Víte, mně se od útlého dětství, už jako tříletému klukovi, líbilo, když mi lidé tleskali. Když jsem například přednesl básničku v loutkovém divadle. Což bylo jiné, než výpovědi kolegů, kteří říkali, že se k herectví dostali náhodou. Ten pocit mi dělal tak dobře, že jsem si řekl, že budu celej život dělat něco pro to, aby mi lidi tleskali. Ne vždycky se mi to ale povedlo.
Jak se cítíte v době covidové? Velice zle, protože nás to připravilo o práci. Simpsonovi sice běželi dál, ale to bylo půl hodiny za dva měsíce. Když přišly čtyři další díly, tak jsem to za půl hodiny namluvil.
Vy jste do Simpsonovýchnamluvil hned dvě postavy, se seriálem jste hodně dlouho. Myslím, že 27 let.
Pamatujete si ze Simpsonových nějaké hlášky a repliky? Obě dvě role nejsou rozsahem veliké. Každý z těch dvou měl taky svůj díl, ve kterém šlo o vztah k dámě, nebo takhle. Ale jinak to je spíš ilustrace hlavního děje. Mluvil jsem tedy ředitele Skinnera a dědečka Simpsona. V poslední sérii jsem ale musel odříct, protože jsem byl po nemoci a neměl jsem soprán, takže jsem dědečka nemohl namluvit. Patrně to namluvil režisér. Doufám, že to nebylo rozsáhlé, že to nebude k poznání. A u toho Skinnera mne Zdeněk Štěpánek, který to režíroval, říkal, ať se nezlobím, že to musel přeobsadit, protože Skinnerovi je celejch těch dvacet sedm let, co to děláme, pořád čtyřicet, a mně už je osumaosumdesát.
Povaha vaší práce je velmi různorodá i v rámci mluveného slova. Například loni jste namluvil postavu do třetí videohry Mafia. Já v životě žádnou videohru neviděl a nehrál, vůbec se tím nezabývám. Akorát mě před lety obsadili do Mafie a po letech mě pozvali na namlouvání dalších dílů. Ale já si už vůbec nevzpomínal, o čem to bylo....
S jakou motivací jste do toho angažmá šel? V podstatě, že mě pan Jiří Hrabec pozval a byl vždycky spokojen, jak jsem tu figuru namluvil. Ale já se na to vždycky díval jako na dabing.
Vy jste začínal jako divadelní herec. Především. Já jsem dabing dělal vždycky jako svou vedlejší činnost.
Nemrzí vás někdy, že vás má plno lidí zaškatulkovaného jako dabéra? To je v podstatě věc náhody. Jako celé herecké povolání. Herec je umělec, který je neobyčejně závislý na tom, kdo ho obsadí, použije, vymyslí, že by to mohl dělat právě on. To jsou všechno v podstatě náhody. Moje nejslavnější dabérská role je Columbo, toho jsem zdědil po Petrovi Haničincovi jenom proto, že měl dopravní nehodu a film se musel točit dál. A na Nově patrně zjistili, že máme stejně vysoko hlas. I když každý ten hlas má úplně jinej charakter. Taky když jeden den pouštěli Columba s Haničincem a druhý den se mnou, bylo znát, že to je vždycky někdo jiný. Petr jich nicméně namluvil 12 a já 57.
S Františkem Filipovskýmjste namlouval Četníky… Čtyři díly jsem s ním daboval, Merlota, což je takový četnický blbeček. Pamatuju si větu, kterou se učí, když jedou do Ameriky. „My flowers are beautiful.“ A on říká "Vaše kytky jsou hnůj." To byla velice zajímavá práce, hlavně proto, že bylo vidět do kuchyně Františkovi Filipovskému, který byl geniální dabér. Jsem přesvědčen o tom, že českej zvuk byl lepší než francouzskej.
První dabing jste údajně dělal tři týdny. Dokázal byste srovnat, což je jistě komplikované, tu dřívější úroveň s dneškem? To se nedá srovnat. Jednak jsem absolvoval divadelní fakultu v roce 1957, kdy se ještě dabing nevyučoval. Dneska je to jeden z oborů, který se na divadelní fakultě učí. My jsme to vůbec neznali. A protože jsem měl velký úspěch s rolí Molière Mascarella v realistickém divadle, obsadil mě pan režisér Antonín Klimeš do dabérské role ve filmu Náš dvůr, což byl gruzínský film špatně nadabovanej do ruštiny. A my na ten ruskej dabing dělali ten českej. Pan režisér Klimeš byl velice nedůtklivej, těžko se s ním vycházelo. Točil tím způsobem, že si to nechal jednadvacetkrát natočit. Pak si to nechal všechno předvést. Pak řekl, že ani jedna nebyla dobrá, a jedeme dál. Proto se to točilo tři neděle. Zatímco, když jsem dělal Colomba, tak jsem točil tři filmy za den. A když jsem si na konci dne chtěl vyzvednout peníze z bankomatu, tak jsem si za živého boha nevzpomenul na pin. V tom je základní rozdíl. V něčem si to člověk kazí sám, když sedí sám u mikrofonu. Zatímco tenkrát nás tam bylo třeba pět a jeden na druhého dával pozor, aby to nezvoral. Ale zkazit to mohl někdo jinej. Ale zas na druhou stranu – věc jako souhra, která se dnes nahrazuje tím, co umí střihač a zvukař, to nevíte, jak ten film dopadne. Třeba u Colomba jsem ani jednou neměl partnera. Všech 57 dílů jsem natočil sám u mikrofonu. Někdy jsem z části slyšel češtinu, že už to bylo z části namluveno, ale jinak angličtinu.
Navíc dřív byla práce víceméně individuální, umělecká, protože jsem do role dával sebe. A byl jsem obsazen proto, že jsem měl něco společného s představitelem. Nejen hlas, i když ten je pochopitelně nejdůležitější. Podle toho se také poznal režisér. Třeba vynikající dabingový režisér Ludvík Žáček obsazoval zásadně sluchem, a ne očima. Když obsadil do role Jeana Gabina Bohouše Záhorského, všichni se divili. Ale ono to bylo perfektní. Najednou ten malej drobnej pán mluvil Gabina absolutně perfektně a výborně. Herecká představitelka se ho ve filmu zeptala „Proč já tě miluju?“ a on odpověděl: „Protože jsem krásnej.“ To bylo něco fantastického. To bylo víc, než když Gabina mluvil Vítězslav Vejražka nebo někdo jinej. Bohoušek Záhorský byl opravdu nejlepší.