Jaroslav Plesl ke Zločinům Velké Prahy: "Proslulá hospoda Jedová chýše a vyhlášený bordel U mastného drdolu nám dnes znějí téměř poeticky"

Inspektor Budík přichází do Prahy z Vídně. Je tedy elegantním, městským člověkem s nejlepším vychováním. Švihácký, charakterní a kultivovaný policista, s lehkou obsesí na kvalitní oblečení a čisté boty. Loajální k nové republice, ale občas vzpomínající na „staré dobré časy“. Musím se teď trochu usmívat, ale když jsem se na roli připravoval, přehrával jsem si v hlavě všechny možné detektivky té doby, nebo spíš o té době, abych se aspoň trochu přiblížil espritu těch elegantních vrchních inspektorů a detektivů, které známe z českých, ale třeba i britských detektivních filmů a seriálů.

S režisérem Jardou Brabcem jsem před tímto projektem nikdy nepracoval a vlastně mě překvapilo, když mi takhle velkou roli nabídl a projevil takovou důvěru. Jsem tomu strašně rád. Byla to skvělá práce, natáčení trvalo téměř rok a za tu dobu se z nás stali blízcí přátelé. Nebývale energický a zábavný člověk, který přesně ví, co chce, a zároveň je otevřený improvizaci. Každý obraz, každá scéna se pečlivě zkoušela. Byl to tvůrčí proces, při kterém jsme se vzájemně doplňovali a inspirovali. Nikdy nedal najevo únavu, nikdy nebyl nepříjemný nebo netaktní. Režíruje s citem a zároveň věcně. Jarda Brabec je pro mě velký frajer v tom nejlepším smyslu slova. Lidsky i profesně.

Součástí přípravy je především naučit se text. A tady ho byla kvanta. Některé natáčecí dny jsem si ve scénáři označil jako „dny H. P.“ – Hercule Poirot. A ty mi vždycky daly hodně zabrat. Během nich jsem vždy na konci případu sumarizoval, jak to všechno vlastně bylo, kdo byl a už není podezřelý, kdo je a kdo není vrah. No a někdy to byl monolog na dvě stránky. A do toho němčina a maďarština, protože Budíkova žena, kterou hraje Lenka Vlasáková, je Maďarka, a proto spolu doma občas mluví její rodnou řečí. Tyhle repliky jsem musel doslova nadrilovat. A aby to znělo přirozeně, to jsou hodiny práce. Nicméně docela jsme si to s Lenkou užívali, protože maďarština je opravdu výjimečná řeč. S Lenkou Vlasákovou se známe dlouho, natočili jsme spolu několik věcí a hrajeme spolu na Letních shakespearovských slavnostech v představení Hamlet. Vždycky se na Lenku těším a obdivuju ji. Jedna z nejlepších hereček své generace a přitom skromná, pokorná a nesmírně pracovitá.

Moje kolegy policisty hrají Jiří Langmajer a Denis Šafařík. Denis je mladý herec, který ještě během natáčení studoval na DAMU, a byla radost sledovat, jak je stále lepší. Myslím, že o něm ještě hodně uslyšíme.

Co se týká doby po vzniku Československé republiky, myslím, že si ji trochu idealizujeme, že ji vidíme v sépiových barvách, jako obrázky z hrnečků u babičky nebo ze starých pohlednic. Ale za nadšením z nového státu byly stále cítit dozvuky první světové války, španělská chřipka, bídné podmínky dělnické třídy, nuzota pražské chudiny. Podmínky, ze kterých se rekrutovala zločinnost a pražská galerka. Proslulá hospoda Jedová chýše a vyhlášený bordel U mastného drdolu nám dnes znějí téměř poeticky. Ale zdaleka to poetické nebylo. Myslím, že seriál Zločiny Velké Prahy nemaluje věci na růžovo a některé epizody jsou temné a velmi dramatické. Ale dobrá detektivka musí být taková. Ať nám běhá mráz po zádech. Já mám tyhle detektivky nejradši. Příběhy, ve kterých je napětí i humor.

Dobové filmy v sobě mají ono vábivé kouzlo. Diváky baví jejich atmosféra, kostýmy, dobové interiéry, předměty, starobylá auta a kočáry. Způsob chování a dávné společenské normy. I když lidé a jejich příběhy jsou vlastně pořád stejní. Jenom na sobě mají jiné oblečení.