Lukáš Langmajer: Václavu Postráneckému děkuju za mnohé

Václav Postránecký mě provedl prvním filmem, Bobulemi. Stál mi po boku, a když jsem byl bezradný, přispěl pomocí, radou. Děkuju mu za to.

V roce natáčení Bobulí jsem žil v Českém Krumlově, hrál dětská představení na malé scéně divadla v Českých Budějovicích a všechno pro mě bylo nové. Těžko říct, jestli jsem si uměl představit více, než jsem v té době měl.

Role Jirky je rolí, která se ke mně dostala tak, že mě v ní režisér prvních Bobulí Tomáš Bařina viděl. On byl tím, kdo našel spojovací prvky, a já se od té doby nestačím divit, co se všechno děje, a to jak v dobrém, tak ve zlém.

Role Jirky je neřízená střela. Snad aktuálním pokračováním nachází trajektorii, aby sám věděl, že nemusí pršet, stačí, když kape. Je to postava, která si může dovolit mnoho z toho, co bych buď nedokázal, nebo bych ani nechtěl.

Jsem rozený v Plzni, hlavním a jediném městě, které vyrábí pivo. Tedy mám od kolébky blíže k němu, ale díky Bobulím a producentovi Tomáši Vicanovi jsem se ženou našel konečně víno, které jsme hledali, ale stejně jako filmová postava Jirky i já bych si na vinaře jen hrál.

Přestože jsem se narodil ve velkém městě, tíhl jsem vždy spíše k venkovu. Ve městě se cítím nesvůj, není to pro mě komfortní zóna. Venkov, hlavně lesy, naopak ano. Jestli bych dokázal vyměnit les za vinici, si zatím představit neumím.

Po základní škole jsem šel na střední odborné učiliště dopravní a pokusil se stát automechanikem. Ovšem jak se zdá, šel jsem proti osudu a vlastně nevím, co bych dělal jiného. Mám svoji práci rád.

Při prvním natáčení bylo velmi náročné, co se dělo po natáčení, a někdy by bylo namístě mít za sebe dubla, ale přežil jsem. Natáčení komedie je těžké hlavně v tom, aby to byla sranda nejen pro nás, ale zejména pro diváka. Zdá se, že se to zatím dařilo, a já pevně doufám, že tomu tak bude i při třetím pokračování.

Největším smíškem byl sám režisér Martin Kopp, který měl energie na rozdávání, nenechával se vykolejit hloupostmi. Ovšem když se trochu zamyslím, stejně tomu bylo u Tomáše Bařiny. Práce je bavila, tak neměli důvod mračit se.

Martin Kopp mi ukazoval, koho by si přál vedle nás mít. Ptal se, konzultoval. Jezdil na dlouhé castingy a vyplatilo se mu to. Například Prokop Zach, který je ve filmu můj syn, mě překvapil dospělostí svého projevu a obrovským talentem.