Krimi Vysoká hra: Co je to AGÁTA a kolik kamer je v ulicích našeho hlavního města?

Kdy jste si poprvé přečetl román Advokát? Čím vás oslovil?
Pokud se nemýlím, s románem Václava Lásky jsem se seznámil někdy v roce 2010. Zaujal mne příběh příslušníka protikorupčního útvaru Policie, který se dostane pod tlak nadřízených, kteří si přejí, aby se nevyšetřoval důsledně případ, na kterém je zájem vyšších míst. Rozhodne se proto od policie odejít do advokacie. V roli koncipienta ovšem zjišťuje, že vymanit se z tlaků obecně působících v oblasti vyšetřování a justice je nemožné. Je to román do značné míry autobiografický.

Kolik toho z knihy ve filmu zůstalo?
Základní půdorys je téměř stejný. Autor působil u protikorupční policie v devadesátých létech – podílel se kupříkladu na vyšetřování trestné činnosti Viktora Koženého. Já jsem nechtěl točit retro-film. Od té doby se změnili zločinci, změnila se povaha velkých finančních machinací, změnilo se prorůstání podsvětí, politiky a prodejných policistů a změnily se také technické možnosti policie i zločinu.

Jak moc jste pronikl do tématu odposlechů a špionáže?
Technické prostředky jsou detailně popsány v otevřených zdrojích. Jak je popsáno v médiích, zpravodajské službě (ÚZSI) se ztratilo několik zařízení pro sledování mobilních telefonů v českém prostředí známých pod jménem AGÁTA (v mezinárodním názvosloví IMSI catcher). Cena se pohybuje od 20 tisíc do 100 tisíc USD. Nikdo si netroufne odhadnout kolik AGÁT je v ČR v rukách soukromníků. Přístroj vám ovšem nikdo nepůjčí a pro účely filmu jsme museli vyrobit napodobeniny zařízení, ale i napodobení chování softwaru. Rovněž laserová odposlechová zařízení lze najít v otevřených zdrojích. Ve filmu je zároveň položen důraz na vědomí jisté ztráty soukromí v ulicích města – v Praze se uvádí počet 4,5 tisíce kamer. Na jedné straně jistě důležitá součást rychlé informace o nehodách, kriminálním chování. Na druhé straně kontrola pohybu každého občana, který si oči „Velkého bratra“ neuvědomuje. Scénář i realizaci jsem průběžně konzultoval s lidmi, kteří jsou v oblasti elektronického sledování profesionály.

Příběh je fiktivní, podobnost náhodná. Přesto se v příběhu nevyhýbáte reálným postavám – z mediálního i politického světa. Proč?
Diváci znají mnoho příběhů z médií. Prakticky neexistuje neomezený počet variant vynucování úplatků v případě nákupu různého zahraničního zařízení na účet státního rozpočtu, velkých stavebních prací, dotačních podvodů. Některé případy se dokonce dostaly před soud, byť sahaly do vysokých pater politiky. Přemnohé se před soud nedostaly a byly zametené pod koberec, nebo amnestované. Myslím, že tato oblast našeho veřejného života je ve skutečnosti daleko horší, než jak se podařilo ztvárnit ve filmu.

Jak dlouho jste vymýšlel obsazení? A proč padla volba na představitele hlavních postav?
Představitel čestného a trochu naivního policisty zvláštního útvaru neměl být habituálně Sylvester Stallone. Naopak jsem ho od počátku vnímal jako muže průměrného vzrůstu, citově zranitelného a zároveň hravého, se smyslem pro humor. Richard Krajčo byla první volba, ještě když jsem psal scénář. Miroslav Donutil je herec mnoha tváří – stejně intrikán, jako seriózně působící politik s charismatem. Z Ondřeje Vetchého vyzařuje síla osobnosti, jistá nezlomnost i tajemství muže v pozadí, o němž se nikdy nedozvíme, pro jakou tajnou službu pracuje.

Bylo těžké vykreslit nejednoznačnou pozici a rozhodování hlavních postav?
To je hlavní úkol herců zosobnit to, co je dáno scénářem, ale zároveň to, co má každý člověk skryto kdesi v hloubce duše. Jinak by byly postavy schematické. Příkladem je postava plukovníka, kterého ztvárnil Martin Finger. Motivace jeho jednání zůstávají skryté. Obdobně postava ředitele krajské policie v podání Adriana Jastrabana, který ve chvíli, kdy se ho dotýká smrt, obnaží nitro, které jsme u něj netušili.

Vy poměrně často spolupracujete se stejnými lidmi, a to jak s herci před kamerou, tak se štábem za kamerou. Měl jste to tak vždy?
S Vladimírem Smutným jsem natočil už devátý film – ale tam je to přirozené, který režisér by nechtěl točit s kameramanem evropské či světové úrovně. Spolupracujeme s pauzami neuvěřitelných třicet devět let. Vladimír má zároveň skvělý štáb spolupracovníků, vedený Slávkem Mikovcem. První film s hudebním skladatelem Jiřím Chlumeckým jsem natočil v roce 1989. Až do její tragické smrti jsem opakovaně pracoval s vedoucí produkce Eliškou Sekavovou. Novým mužem v hlavní profesi produkčního byl ve Vysoké hře Ondřej Lácha. Vůbec jsem ho neznal a v tom spočívá vždycky riziko komunikace. Film je tvorba, nikoli výroba. A v tvorbě vždycky velmi záleží nejen na verbální, ale i mimoverbální komunikaci a porozumění. Ondřej je úžasný! Kromě Ilony Jiráskové jsem vedoucího produkce takové úrovně v televizi nepotkal. Jeho přístup k práci snese srovnání s těmi nejlepšími barrandovskými produkčními, s nimiž jsem měl tu čest pracovat. Ve Filmovém studiu Barrandov jsem točil většinu filmů s jednou pomocnou režisérkou. Na tu tradici jsem navázal od Posledního cyklisty s Eliškou Týblovou... Takhle bych mohl vyjmenovat řadu dalších spolupracovníků – vidím-li na člověku zaujetí pro práci, emocionální angažovanost, invenci přinášející nápady a rozvíjející příběh, vždycky znovu chci s takovým člověkem spolupracovat. Vedle toho ale naleznete mnohé od herců až po štáb, kteří se v mé sestavě mihnou a už nikdy se tam nevracejí...