Tvůrci hitu Nedotknutelní vypráví o svém novém dojemném filmu

Jak film Výjimeční vznikal?

Éric Toledano: Výjimeční je projekt, jenž se začal odvíjet již před více než 20 lety. V roce 1994 jsme byli jako dozor na letním táboře. Tam jsem se setkal se Stéphanem Benhamou, zakladatelem sdružení „Le Silence des Justes“, které se specializuje na péči o autistické děti a teenagery a jejich integraci do společnosti. Pak jsme se nějakou dobu neviděli. Ale později se Stéphane začal starat o člena mé rodiny, který je autista. Takže jsme se s Olivierem zajeli podívat do kempu, který sdružení pořádalo v horách. Energie a lidskost, se kterou se Stéphane a jeho tým věnovali dětem, nás naprosto ohromila. Chemie mezi mladými pečovateli a postiženými dětmi byla nepopsatelná.

Olivier Nakache: Později Stéphane potřeboval natočit asi 6 minutový film, aby představil své sdružení. Doufal, že tím získá peníze na nákup potřebných pomůcek. Takže jsme s Éricem vzali kamery a vyrazili do Saint-Denis. Na stejném místě jsme o 20 let později natáčeli film Výjimeční.

Éric Toledano: Oba jsme věděli, že téma autistických dětí ve společnosti je nádherný příběh, který bychom chtěli vyprávět. Ale věděli jsme, že jsme s filmováním teprve nováčci a tohle bylo téma, které jsme tušili, že zatím nezvládneme. Nebyli jsme připraveni. Ale celé ty roky jsme byli všem těm lidem nablízku, váže nás k nim skutečné přátelství. Před 4 lety nám Canal+ nabídl 26 minutový prostor na námi vybrané téma. Rozhodli jsme se představit práci sdružení pomocí dokumentu s názvem „We should make a film about it…“

Olivier Nakache: … dokumentární film o Stéphanovi a Daoudovi Tatou, učiteli, který také pracuje s autistickými teenagery. Daoud se během let, co jsme ho znali, stal ředitelem sdružení „Le Relais IDF“. Tato organizace se stará o autistickou mládež, ale také zajišťuje sociální a profesní integraci dětí ze znevýhodněných rodin. S oběma asociacemi jsme v pravidelném kontaktu už od roku 2000 a oni velmi přispěli již ke vzniku filmu Nedotknutelní.

Éric Toledano: Naše filmy vždy vypráví o nějakém nepravděpodobném setkání či přátelství. Výjimeční mají zvláštní rozměr: je to o lidech, kteří jsou schopni pouze omezené komunikace nebo nekomunikují vůbec a jsou považováni za „neobvyklé“. Ve sdruženích, která se o takové lidi starají, panuje harmonie a nezáleží na náboženství, kultuře, či jejich minulosti. To by mělo ostatní lidi inspirovat…

Éric Toledano: 2 roky jsme se pohybovali ve dvou sdruženích, která se o autistickou mládež starají. Scény ve filmu, včetně Valentinova útěku, vycházejí z našich zážitků a zkušeností. Ve Výjimečných zobrazujeme autistickou mládež, rodiče a pečovatele, ale také lékaře, zdravotníky. Bylo nutné, abychom měli dané prostředí dobře prozkoumané, protože jsme cítili, že je nutné, aby náš příběh byl pravdivý, ne jen neohrabaně přibližný. Naše období pozorování bylo velmi poučné a scénář byl vytvořen z každodenních zážitků. Navíc během těch dvou let naše motivace zesílila. Na začátku nás motivovala touha ten film natočit, ale postupem času se to pro nás stalo nutností.

Olivier Nakache: Bylo pro nás nemožné ten film natočit, aniž bychom plně chápali složitou problematiku autismu. Abychom mohli vyprávět naši fikci, museli jsme detailně znát prostředí. Ve filmu jsme také chtěli i skutečné mladé autisty, ne pouze herce, kteří předstírají.

Éric Toledano: Chtěli jsme diváky okamžitě vtáhnout do filmu, aby cítili, čemu odlišní lidé čelí. A dva hlavní hrdinové jsou neustále v pohybu, což nám ruční kamera dokázala lépe zprostředkovat.

Olivier Nakache: Chtěli jsme diváky prostřednictvím tohotle filmu doslova uchopit za ruku. Kromě hudby, která provází úvodní scénu, jsme přidali i zvuk, který připomíná elektrokardiogram.

Éric Toledano: V rámci těchto sdružení ustupuje náboženství či politika do pozadí. To je očividné na první pohled. Lidskost přesahuje veškeré rozdíly. V téhle společnosti existuje naprostá otevřenost a pozornost vůči druhému, což je něco, co v naší „normální“ společnosti dnes chybí. Na pozadí dnešního napětí a mezinárodních konfliktů nám tento film dává šanci ukázat atypické životní příběhy. Příběhy, které mohou sloužit jako příklad…

Olivier Nakache: Možná jsme si naše dojmy trochu „idealizovali“, ale za více než 2 roky práce s těmito lidmi jsme měli čas pochopit, že to, co je v normální společnosti problém, tady problémem není. U nich je důležitá pouze jedna věc - zlepšit životy těch mladých lidí.

Olivier Nakache: A protože nedodržuje pravidla, přijde inspekce. V naší společnosti jsou instituce, které nefungují tak, jak by měly. Ale Bruno jedná.

Éric Toledano: Tohle je jedno z témat filmu. Co definuje normálnost? Co definuje marginalitu? Film ukazuje, že některá pravidla můžete změnit jen tím, že je porušíte. Daný přestupek naší postavy může být chaotický, ale je přínosný. Nechceme filmem přinést odpovědi, ale pouze úvahu k zamyšlení.

Éric Toledano: Už dlouho jsme jejich fanoušky. Než začneme psát příběh či scénář, potřebujeme počáteční impuls. A ten k nám často přichází od herců. Obdivujeme Vincentovu schopnost transformace do jeho postav, jak dokáže zahrát gesta a mimiku lidí, které ve filmech ztvárňuje. Co se týká Redy, sledujeme jeho vývoj film od filmu. Jeho hraní je jemné a realistické, ale také velmi charismatické. Do svých postav se dokáže dokonale převtělit. Setkání Vincenta a Redy před natáčením nám napovědělo, že společně budou ve filmu skvěle fungovat.

Olivier Nakache: Šli jsme na to celkem odvážně. S každým jsme se setkali zvlášť a každému řekli: Máme nápad na film, ale zatím nemáme scénář. Ale máme návrh… Pojď s námi strávit 2 hodiny do jednoho sdružení. Pokud tě to nebude bavit nebo řekneš, že nemáš čas, tak to zabalíme. Vše, co chceme je pár minut tvého času. Oba přišli a večer nám poslali skoro stejnou zprávu: Nepotřebujeme scénář, do tohohle dobrodružství jdeme s vámi.“

Olivier Nakache: Chce po nic obecné věci - přijdeš, budeš dodržovat pravidla a uvidíš, že zvítězíš. Má na lidi dobrý instinkt a je inteligentní. Dává lidem klíč, jak pracovat, ale zároveň jim pomáhá najít si místo ve společnosti a získat si respekt.

Olivier Nakache: Rozmanitost je jednou z hlavní součástí všech asociací. Většina pečovatelů pochází z drsného prostředí. Jsou obeznámeni s násilím, a tak dokáží pracovat s autisty, aniž by na jejich násilné projevy reagovali stejně. A pro někoho, kdo v naší společnosti má problém najít místo, je stát se pečovatelem dobrá příležitost. V našem filmu máme spoustu neherců, protože jsme mezi skutečnými pečovateli našli hodně opravdových talentů. Takže nám to bylo hned jasné: v našem filmu se musí objevit!

Olivier Nakache: Už během konkurzů jsme vycítili jeho upřímnost. Vlastně ani nemusel hrát. Připomínal nám pečovatele, které jsme viděli u Stéphana. Byl jako kus kamene, který čeká na opracování.

Éric Toledano: Potřebovali jsme někoho, kdo divákům zprostředkuje pohled z vnějšku. Dylan je ten, kdo klade otázky. Jako třeba… proč mě to autistické dítě najednou bije, když mi před chvílí dalo pusu? On je očima diváků.

Éric Toledano: Prošli jsme všechna sdružení v Paříži i okolních regionech a narazili jsme na „Turbulences“ - uměleckou skupinu, která zaměstnává lidi, kteří mají problémy s komunikací, trpí autismem či podobnými problémy. ESAT - zařízení, které nabízí podporu prostřednictvím pomoci se zajištěním práce - se nachází v Porte d’Asniéres a my jsme jim nabídli vytvoření divadelního workshopu. Právě tam jsme se setkali s Benjaminem Lesieurem, který hraje Josepha. Má povahu vítěze. Nemluví a když ano, tak o módě nebo cituje jména francouzských zpěváků nebo opakuje stále stejnou otázku dokola. Třeba: Co dnes říkali v předpovědi počasí? Zjistili jsme, že si workshop hodně užívá. Začali jsme s ním jednat jako s hercem, nabídli jsme mu roli. Jeho rodiče nás varovali, že to bude velmi komplikované. Nikdy na sobě neměl kravatu, pásek nebo ponožky. Nedokázal vystát, když se někdo dotkne jeho kůže nebo vlasů. Ale souhlasili. Během 25 natáčecích dnů jsme ho oblékli do ponožek, kravaty i pásku a učesali jsme mu vlasy. Zjistili jsme, že si Benjamin rychle oblíbil kostymérky Isabelle a Marine. To ony dokázaly využít jemnou psychologii a přesvědčit ho, aby nosil oblečení, které chtěly. Marine hraje roli Brigitte, mladou zaměstnankyni ve společnosti, kde je i Joseph. Ze začátku protestovala, že není herečka, ale kostymérka. Řekli jsme jí: Věř nám…! A ona byla před kamerou perfektní.

Olivier Nakache: Během natáčení jsme po Benjaminovi chtěli, aby opakoval scény, vrátil se zpátky na místo, udělal to znovu a znovu… Byl dokonalý, stejně jako profesionální herci. Když jsme o autismu mluvili s lékaři, zjistili jsme, že filmování je vlastně jako autistický proces opakování: pod dohledem a opakující se. Takže jsme vždy Benjamina připravili. Ukázali jsme mu podrobně celý plac, kde se bude natáčet. Zkoušeli jsme s ním jednotlivé scény nanečisto. Zároveň mohl říkat i co chtěl. Někdy prostě šel a položil si hlavu na rameno technika. Během natáčení jsme zažívali přesně to, o čem film vypráví.

Éric Toledano: Brzy se stal naším přítelem. Dokonce jsme mu kradli nápady. Například věta: Jsem nevinný! je jeho. Nebyla ve scénáři. Miloval opakování dialogů. Benjamin se stal takovým maskotem filmu a miláčkem všech.

Éric Toledano: Jeho bratr je autista. Velmi vážný případ. Teprve během natáčení za námi přišel a řekl: Mám malého bratra. Je autista. Natáčení tohohle filmu mi pomůže se k němu přiblížit a milovat ho.

Olivier Nakache: Nelze vylíčit, jak se autista cítí nebo jak vnímá. Ale víme, že takové děti se zaměřují na určité zvuky. Některé je uklidňují, jiné v nich probouzejí agresivitu.

Olivier Nakache: Ano, ale museli jsme je zvládnout a ve filmu jsme se snažili být maximálně pravdiví. V každém případě při práci s autisty jsme se museli nekonečně přizpůsobovat a improvizovat. Zejména při skupinových scénách, jako je scéna z kluziště. Na místě vždy byly 3 kamery, trvale připravené natáčet.

Éric Toledano: S Héléne se známe dlouho, pracovali jsme s ní už na filmu Samba. Mám ji velmi rád, je živelná a zábavná. Nemohli jsme točit film s touto tematikou, aniž bychom nedali prostor rodičům těchto dětí. Často slyšíme ústy Héléniny matky: Co se s ním stane až tu nebudu? Jsou roztomilí, když jsou malí, ale když vyrostou, lidé už se na ně nedívají stejně. Když lékaři stanoví diagnózu autismu, rodiče nemají čas myslet na budoucnost, začíná pro ně okamžitý boj. Nemají prostor pro odpočinek dalších 30, 40 nebo 50 let. Svět se pak pro ně dělí na dva tábory: ty, kteří jim pomohou a ty, kteří se na ně ani nepodívají.

Éric Toledano: Komedie je občas smutek v převleku. Ale vždy jde o způsob, jak se vyjádřit a komunikovat mezi sebou. Ve společnosti těchto lidí procházíte celou škálou emocí a smích je jednou z nich. Jen to musí do dané situace pasovat. Být vtipný je také být zvláštní nebo jinými slovy - prolomit pravidla.

Olivier Nakache: Závěrečná scéna je dokonalou ilustrací celé podstaty filmu. Kontext se může zdát tvrdý, ale převládá poezie, pohyb a hudba. Na konci se Joseph vrací do středu kruhu, kolem kterého tančil. Sám pod světly, inkarnuje boje všech našich postav: udržet tyto děti, mládež i dospělé v našem světě, neztratit je z dohledu a nikdy je nevyhostit z našich každodenních životů.

Éric Toledano: Benjamin je romantik. Poslední dva roky jsme byli těmi dětmi neustále překvapováni. Tahle skupina autistických dětí tančí, každé svým způsobem, každé ve svém vlastním světě, ale přesto všechny tančí dohromady. Tohle pro nás bylo nejvíc emotivní. Na tohle jsme mysleli během přípravy natáčení, a to jsme se snažili naším filmem zprostředkovat.