Herečka Pauhofová o absurditě předlistopadové doby, pedantství režiséra Zachariáše a hře na housle

V listopadu 1989 vám bylo šest let. Jaké vzpomínky ve vás natáčení
Bez vědomí evokovalo?
Cítila jsem kombinaci klasické nostalgie po dětství nezatíženém politikou
a pohledu dnešní mladé ženy na absurditu doby, v níž žili moji rodiče
a prarodiče. Neměnila bych s nimi. Ani tehdejší relativní pomalost
plynutí času ve srovnání s dneškem nevyváží nesvobodu, nedostatek
nebo úplnou absenci možnosti zodpovědného vlastního názoru a seberealizace. Tím intenzivněji jsem vnímala tlak, ve kterém moji rodiče žili.

Co je pro vás na postavě Marie nejzásadnější? Jaký jste k ní našla
klíč?
Nejklíčovější je na Marii právě její „normálnost“. Je výjimečná tím, že
výjimečná není, její příběh se mohl stát komukoliv z nás. Stanete se
loutkou ve hře, jejíž pravidla neznáte. A jak si osvojí pravidla hry někdo,
kdo tu hru nikdy neplánoval hrát a hrát ji nechce, přičemž se ji zároveň
snaží pochopit a odhalit její zákulisí? Marie to nedělá kvůli nějakým vyšším
cílům. Ne proto, že chce být statečná, ale proto, aby zjistila, kde je
její manžel a kým vlastně ona sama byla a je.

Špionážní žánr nedává příliš často prostor složitějším ženským postavám. Jak jste si v tomto smyslu Marii „užila“?
Marie v rámci tohoto žánru není hybatelem, nýbrž posledním článkem.
Nerozdává karty, ale řeší následky. V tomto směru mě tedy nečekala
žádná velká akce, spíš velké vnitřní dobrodružství. Bylo to velmi koncentrované. Skvělá zkušenost.

Jak velkou roli pro vás hrál fakt, že Marie je profesionální houslistka?
Poměrně zásadní, protože jsem nikdy předtím housle v ruce nedržela.
Takže jsem měla co dělat, abych nevypadala jako absolutní diletant.
Velká čest koučce Martině Bačové, která mě touhle cestou trpělivě provázela.

Po první řadě Terapie a minisérii Hořící keř s HBO Europe spolupracujete potřetí. Čím je pro vás tahle spolupráce výjimečná?
Scénářem a vědomostmi Ondřeje Gabriela. Zápalem, vnímavostí a pedantismem Ivana Zachariáše. Klidem a perfekcionismem kameramana
Jana Velického. Vášní a supervizí Terezy Polachové. Oddaností a profesionalitou všech, kdo se na tomhle projektu podíleli. Tolik soustředění,
odvahy a práce nad běžný rámec se u nás nevidí často. Mohla jsem zažít
to, díky čemu má naše práce smysl.