Režiséři filmu Staříci o zločinech komunismu, fenoménu Schmitzer a "sežrané" motorce

Ondřej Provazník: Zhruba od natáčení Poustevny jsme měli v hlavě obecný koncept filmu, v němž by se originálním způsobem řešilo vyrovnání české společnosti s minulostí. Chtěli jsme, aby se takový film odehrával v přítomné době, aby to nebyla dobovka. A pak Martin zaznamenal ve zpravodajství příběh Pravomila Raichla, který se na přelomu tisíciletí chystal demonstrativně zabít zločinného prokurátora z 50. let Karla Vaše. Znělo to výborně a Martin mi tehdy řekl: to by byl skvělý dokument nebo dokudrama. A já na to, že ne, že to natočíme jako hraný film.

Martin Dušek: Když jsem viděl v televizi reportáž o dvou stařících, kteří plánovali atentát na prokurátora, okamžitě mě oslovila ta kombinace vážnosti a vznešenosti jejich záměru a pitoresknost provedení. Zločiny komunismu, zde konkrétně tyrana a psychopata, měly být potrestány, ale skutečnost měla být taková, že dva churavějící staříci na něj číhali před poštou, až se bude šourat pro důchod. Zárověň to ale kdesi pod svraštělou pokožkou stále byli ti staří frajeři, kteří prošli válkou, vodili lidi skrz esenbáky hlídanou hranici na západ a dokázali utéct z opevněného komunistického kriminálu.

Ondřej Provazník: Pravomil Raichl přijel dvakrát do Česka, jednou v roce 1999, po druhé o dva roky později, s plánem vypátrat a zabít Karla Vaše, kterého krátce před tím soudy omilostnily za všechny zločiny z padesátých let. Z důvodu promlčení. Raichl s pomocí svého kamaráda Vojty Klečky Vaše vypátral, ale den před plánovaným atentátem mu selhalo srdce a zemřel. My jsme se rozhodli vzít jeho misi za svou. Cesta od reálné a dnes už do jisté míry i mýtické historky ke scénáři byla dlouhá. Po celkem podrobné fázi rešerší jsme začali psát. Fakta jsme vzali spíš jako východisko, inspiraci k fikci. Ale trvalo to dlouho a nedokázali jsme se dostat k přesvědčivému tvaru. Jednu chvíli jsem všechny naše nápady vzal a napsal celý příběh od začátku do konce znovu, jako filmovou povídku. To zafungovalo, pak už jsme z toho udělali společně s Martinem scénář docela rychle.

Martin Dušek: Naši staříci prožili různá dobrodružství a setkání, ti by mohli vyprávět, kdyby byli sdílnější! Nakonec jsme se jim rozhodli ale cestu osekat na nejnutnější, realistické úkony a vystříhat se zbytečného “příběhování”. Seriály a kina jsou plná samoúčelných charakterů a jejich střetávání se podle scenáristických pouček. Podle příručky můžete začít, ale pak ji raději hoďte do kamen!

Ondřej Provazník: Pan Mrkvička byl u projektu od začátku. Chtěli jsme, aby to pro něj byl velký filmový comeback a neskromně si myslíme, že se to povedlo. V roli Antonína je dokonale civilní, přesvědčivý. Na roli Vlasty Reinera jsme zase dlouho hledali českého herce příslušného věku, kterému by divák uvěřil, že hodlá někoho zabít. S odstupem času vlastně nevidím nikoho jiného, kdo by mohl Vlastu hrát, než Jiřího Schmitzera. Je pravda, že dlouho váhal, a s natáčením souhlasil až poté, co viděl a zhodnotil vlastní kamerové zkoušky. Natáčení bylo komplikované úměrně osobnostem, jakými jsou pan Mrkvička i pan Schmitzer. Žádná velká omezení ale neměli, točili jsme na běžné natáčecí směny. Oba podávali nadstandardní, obdivuhodné výkony.

Martin Dušek: Pan Schmitzer je fenomén, dokáže moment svého výkonu maximálně prožít tak, že jsme často nevěděli, jestli nemáme zastavit natáčení a běžet mu na pomoc. Na roli se připravuje asi spíše emocionálně, někde v ústraní. Pan Mrkvička pracuje klasičtějšími metodami. Oba jsou naprosto skvělí a mrzí mě, že je nevidíme ve filmu častěji. Své různé metody dokázali sladit a poskytli nám dokonalý autentický zážitek, jaký se často nevidí. Pan Mrkvička je přeci jen o deset let starší, ale na spolupráci s ním to nebylo vůbec poznat - je to pořád ten parašutista z Atentátu.

Ondřej Provazník: Téměř všechny obtížné scény hráli pan Mrkvička i Schmitzer sami, s výjimkou těch, kde šlo opravdu o život. Zejména pan Schmitzer má rád fyzické výzvy, které může překonávat a my jsme mu v tom rádi vyšli vstříc. Film tím získal na fyzičnosti a autenticitě.

Ondřej Provazník: Smíchali jsme reálné obyvatele Domova seniorů v pražských Hájích s najatými komparzisty. Velkou oporou nám byl jeden z klientů Domova – pan doktor Červenka, neoficiální vedoucí oddělení parkinsoniků, který zajistil většinu komparzu, a podílel se na tom, aby všichni přišli na plac a vzali natáčení zodpovědně. Scény v Domově seniorů působí autenticky, což je dobře, ale o dokumentárnosti nemůže být řeč. Všechny výjevy a mizanscéna jsou pečlivě aranžované.

Martin Dušek: Ve filmu se snažíme dát do kontrastu vizuálně naše šedé, bledé staříky- skoro již napůl duchy a pestrobarevnou, vyčistěnou realitu okolo nich. To platí i o tom světě barevného, roboticky humánního domova důchodců, kde lidé vyhasínají před barevně podsvícenou tapetou.

Ondřej Provazník: Když jsme natáčeli Poustevnu, dostali jsme se v jedné scéně do křížku se starým komunistickým ředitelem bývalé fabriky na výrobu umělých květin. Do filmu se ten konflikt nedostal, ale v nás zanechal velký dojem. Nesmiřitelnost toho starého komunisty, ignorance vůči všemu špatnému, co za sebou režim nechal, neochota přijmout jakoukoliv zodpovědnost, to všechno bylo v jeho případě úžasně krystalické, a pro nás neuvěřitelné. Na jeho „počest“ jsme pak pojmenovali našeho prokurátora jménem Mráz.

Martin Dušek: Pan Mráz z Poustevny byl opravdu neuvěřitelný úkaz, do svého domu si přestěhoval kompletní ředitelskou kancelář a v ní dál šéfoval, i když jen své ženě. Díky tomu jsme tenkrát ale narazili na jakousi časovou konzervu přesvědčeného skalního komunisty.

Ondřej Provazník: Všechno, na co se ptáte, se do filmu promítlo. Moji rodiče už jsou téměř ve věku našich hlavních postav, Martinův tatínek byl v závěru života upoutaný na kolečkové křeslo. Mnoho scén ve filmu je inspirováno něčím, co jsme sami se svými rodiči nebo prarodiči zažili. Vyrovnání se s minulostí je zase nějakým způsobem obsažené v celém polistopadovém vývoji, vždycky jsme to téma vnímali a snad i reflektovali v našich dokumentech. A pak je tu samozřejmě aktuální rovina - politická současnost ČR. Náš premiér a prezident. Jejich minulost, jejich současné činy i samotná existence v čele státu ukazují, že příběh našeho filmu zůstává nějakým způsobem aktuální. I když film, jak doufám, se vzpírá téhle prvoplánové politické kritice.

Martin Dušek: Taťkovy zážitky a potýkání se s chorobou ALS určitě inspirovaly spoustu detailů ve filmu. Taťka, u kterého už se projevovaly příznaky (ochromení svalů končetin), se rozhodl pátrat po ukradeném autě své bývalé spolupracovnice a vzpomínám si, že už tenkrát jsme se s Ondřejem bavili o filmu, ve kterém by člověk s postižením byl na nějaké misi. I to byl jeden ze zdrojů Staříků. Z mé strany to pak dál byly historky mého modlanského dědy Lea a jeho kamarádství se “starým Kuchtou”. Během války děda v autoservisu, kde pracoval, vzal pistoli nepozornému esesákovi a donesl ji Kuchtovi, který ji schoval za komín. Ta pistole tam v Roudníkách ještě je, říkal Kuchta. Jednou, to už mu bylo devadesát, se objevil v Modlanech před domem, že si jde pro motorku. Dědovi ji dal v roce 1950. Motorku sežrala dávno rez a rozpadla se v prach, ale pro pana Kuchtu byla ještě reálná a celkem zánovní. Mimochodem, postava Tondy, jeho účes a oblečení jsou modelované přesně podle starého Kuchty.

Ondřej Provazník: Smysl to jistě má, bez debaty. Otázka je, k jakému krajnímu řešení takového boje má člověk sáhnout. Vlasta i Tonda mají za sebou jinou minulost, mnohem drsnější, fatálnější zkušenosti než současní Češi. Proto jsou odhodláni jít ve svém boji až na dřeň.

Martin Dušek: Naši Staříci proti zlu nebojují. Zlo jedou spíš demonstrativně pomstít a ulevit si na konec života od traumat. Ale nepřivodí si ještě jedno poslední? Lidé, se kterými jsme mluvili při rešerších, to tak nebrali, pomsta na tyranu pro ně byla neoddiskutovatelně jasná, správná věc. Nemůžeme úplně cítit to, co oni, jen z umanutosti jejich záměru můžeme soudit na hloubku traumat a ran, které jim tehdejší doba zasadila.

Ondřej Provazník: Je to zábavný a poctivý film – jděte na to.

Martin Dušek: Přijďte na náš akční film v pomalém tempu. Budou vás bolet všechny ochablé svaly a zkřehlé kosti, ale zažijete poslední velké dobrodružství!

Ondřej Provazník: Mám v hlavě pár docela dobrých příběhů. Zrovna teď začínám psát scénář s názvem Sbormistr. Měl by to být film velmi volně inspirovaný kauzou Bambini di Praga. Uvidíme, jak se mi bude dařit.

Martin Dušek: Rád bych natočil komediální seriál se špetkou komplikovanější psychologie. Dál pracuji na svém grónském projektu a neustále rejdím v různých vodách a hledám příběhy a inspiraci.