Ladislav Mrkvička: "Osmdesátník nezvládne vlézt pod auto."

Představte ve stručnosti svou postavu Antonína.
Člověk, který se kdysi dostal do sporu s komunistickou nadvládou, hledal možnosti, jak z toho ven, byl chycen, odpykal si trest a přes všechny zlomyslnosti života překonal sám sebe a dostal se do fáze klidného a nezávislého života. Je to postava kliďase, člověka, se kterým již vášně necloumají.

V čem vás zaujal scénář, že jste se rozhodl roli přijmout a jaká byla vaše první reakce po přečtení scénáře?
Já jsem měl původně hrát postavu prokurátora, která už v pozdějších verzích scénáře neměla takový prostor, a hlavně jsem nechtěl ztvárnit tuto negativní roli. Poprvé jsem si zahrál s Jiřím Schmitzerem, to byl hlavní motiv, proč jsem tuto roli vzal a přistoupil na ni, abych si s tímto „klukem” mohl zahrát. On je o deset let mladší než já, proto mu můžu říkat „kluk“.

Jak dlouho a intenzivně jste před samotným natáčením zkoušeli?
My jsme spíše byli takové zkušební figuríny, takže po dramatické stránce jsme příliš nezkoušeli. U zkoušek si pamatuji, že jsme řešili, jak z nás udělat hodně dědky, maskéři se věnovali líčení, jak nám zvrásnit obličej a podobně.

Improvizovali jste na place?
Neimprovizovali jsme, ten text byl pevně daný, páni režiséři na scénáři trvali. S Jiřím Schmitzerem jsme měli pár připomínek k textu, ale málokdy se nám podařilo něco prosadit. Nakonec ve výsledku to byla vzájemná dohoda.

Jak se vám spolupracovalo s oběma režiséry?
Někdy bylo potřeba vysvětlit, že osmdesátiletý člověk se chová jinak, než byla jejich představa. Například, že osmdesátník nezvládne vlézt pod auto, pobíhat apod.

Jak se vám hrálo s Jiřím Schmitzerem?
On je přesně taková výbušnina jako já a mě bavila jeho vnitřní naštvanost – „nasranost“. Byl ochoten udělat pro ten film maximum, ale lpěl na pracovní době, takže pokud štáb přetáhl natáčení, výbuch následoval…

Ve Stařících se řeší téma morálky, etického jednání, spravedlnosti a pomsty. Promítly se do filmu i nějaké vlastní zkušenosti?
V minulosti jsem si několik zákazů zažil, kdy jsem nesměl hrát. Pak přišla sametová revoluce, euforie i skepse, která trvá dodnes.

Pokud byste měl diváky pozvat na Staříkydo kina, co byste jim řekl?
Já Staříkyzatím neviděl. Co mě jen napadá, že trošku jsme si mohli udělat z toho stáří větší srandu. Co jsme si s Jiřím Schmitzerem přáli, bylo ukázat, jak se staříci pouští do nějakých větších akcí a naráží, protože z toho stáří se vylézt nedá, to stáří vítězí a člověka zcela polapí.

Jaké máte další pracovní plány?
V současné době učím v Praze na DAMU.

Poznáte herce jen podle jejich očí?