Irena Pavlásková: Můj cíl nebylo ukazovat v Pražských orgiích erotiku

Knihu jsem přečetla jedním dechem a nejen proto, že je útlá. Bavil mě pohled takové významné literární veličiny na náš tehdejší život a na lidi, které potkal. Zajímaly mě všechny podoby lidského vyrovnávání se s tíživou realitou - a to tak, jak to vnímal Philip Roth. A v neposlední řadě mě fascinovala hlavní ženská postava Olga. Nekonvenční, nespoutaná, provokující, drzá, zraněná, konfliktní, zklamaná - a vlastně zábavná postava, nebýt toho, že je současně ztělesněním smutku a bolesti té doby.

Byl to takový zázrak, oslovit tak významného spisovatele a být úspěšným. Necítila jsem se být odvážná, ale velmi přesvědčená a odhodlaná. Možná ten můj zápal pro věc, to moje zanícení pro tuto knihu sehrálo velkou roli v tom, že jsem se odhodlala k oslovení pana Rotha.

Nebyl to jeden jediný moment, který by nějak převážil jiné. Byl to celkový dojem ohromného charismatu, který z pana Rotha doslova čišel. Byl přátelský, otevřený, provedl nás s mým synem Davidem celým domem, zahradou i pracovnou, kterou měl v samostatném domečku v zahradě. Vyprávěl o svém příteli Arthurovi Millerovi, který také do Československa v 70. letech jezdil.

Já jsem jej poznala jako člověka s uhrančivým pohledem a očima, které umí poslouchat. Na jednu stranu budil respekt, na druhou byl úplně bezprostřední. Byl vážný, a přitom se člověk s ním člověk necítil spoutaně. Jeho postava Nathana Zuckermana, která prochází několika jeho knihami, je sice jeho myšlenkovým alter egem, ale v každé knize je trochu jiný a není to přesný Roth. Philip Roth rozhodně upjatý nebyl a nejistý také ne. Byl to gentleman s bouřlivým nitrem. Ale já jsem ho poznala na jeho území, zatímco Zuckerman je vržen do cizí, ne zcela srozumitelné země. A ještě ho navíc všichni upozorňují, že jsou všude mikrofony a kamery. Není divu, že se v takové situaci bojí podléhat svodům přitažlivých dam.

Philip Roth měl opravdu Prahu a Československo rád. Pomáhal, jak mohl. A i přes dílčí poděkování se mu myslím nedostalo opravdu zásadního poděkování za to, co dělal pro naše zakázané spisovatele. Ale pan Roth ze skromnosti nikdy svoje zásluhy nevyzdvihoval. Myslím, že to určitě sehrálo svoji roli, že o práva žádá český tvůrce. Ty naše pohledy ale nejsou v kontrapunktu, vnímali jsme věci stejně nebo velmi podobně, v souladu.

Nemusel mu být vyloženě podobný, ale aby byl blízký svým typem, to ano. Hledala jsem také herce, který by sám byl hloubavý, a to jsem v Jonasovi našla. On sám je i scenárista, knihy Philipa Rotha velmi dobře znal a měl velkou potřebu studovat reálie a pochopit dobový kontext své postavy. Navíc je to to skvělý herec s hlubokým myšlenkovým ponorem a současně s lehkostí projevu. Je bezprostřední a hned si získává sympatie. Jeho postavu můžeme i trochu politovat, že vlastně nasazuje krk pro zcela nejasný a nejistý výsledek, že si nechá od Olgy na sobě skoro dříví štípat a že si není jistý, kdo je kdo a co za dekadentní „komedie mravů“ se kolem něj roztáčí.

Já jsem Jonase nenutila napodobovat Rotha, anebo aby se příliš stylizoval do nějaké polohy. Chtěla jsem, aby byl přirozený, aby na sebe nechal působit peripetie příběhu a život té doby. Sám Jonas mi říkal, že si pouštěl interview Philipa Rotha, aby slyšel jeho mluvu a více procítil třeba jeho způsob vyjadřování.

Hledala jsem herečku, která má silnou osobnost, je v ní hloubka, je mnohovrstevnatá a přitom přitažlivá. Která ani v momentech, kdy říká přisprostlá slova není vulgární, která má šarm i ve chvílích, kdy není zrovna v nejlepší formě. Která když vyzývá muže, aby s ní šel do postele, tak to není vlezlost či pusté koketování, ale je to výzva na souboj. Hledala jsem vynikající herečku. A našla ji.

Také ve svých dřívějších filmech jste točila o osobnostech, které měly reálný předobraz - Havel v Zemském ráji nebo Saudek ve Fotografovi a Zuckerman je přiznané alter ego Rotha. Jak vybíráte představitele osob, které vlastně všichni znají? Co je určující?

V Zemském ráji mi kladla Tereza Boučková na srdce, že ta zmíněná postava se jmenuje Jan Pavel a abych se neptala, kdo byl inspirací. I když to bylo jasné. Roli jsme nabídli Ondrovi Vetchému, tedy fyzicky protitypu, ale stejně do té postavy Havla všichni dosazovali. Inspirace Janem Saudkem byla přiznaná, on byl spoluautor scénáře, bylo to o jeho životě a tvorbě, ale opět fyzická podoba nebyla důležitá. U Saudka bylo důležité předat tu živelnost, energii, tvůrčí zanícení, originalitu, fascinaci ženami. Postava Zuckermana, která se objevuje v několika Rothových knihách, je pokaždé trochu jiná. V Pražských orgiích je to empatický člověk, který se z citlivého pozorovatele stane aktérem děje, ocitá se kvůli své iniciativě ohledně získání vzácných povídek v nebezpečí a má co dělat, aby situaci zvládnul.

Já jsem měla Viktora Dvořáka už v Zemském ráji a už tenkrát jsem všem říkala, že je velmi podobný Havlovi. Ve filmu máme scénu, kdy se Zuckerman s těmito spisovateli setká - u nás jsou ale pod pozměněnými jmény, takže jsem Viktora hned obsadila. Byl přesvědčivý, takže si jej na doporučení mého pomocného režiséra pak pozvali na jiný projekt o Havlovi. Musím ale zdůraznit, že náš film není o disidentech. Je zde ukázán výsek společnosti podle výběru Philipa Rotha.

Hlavní českou postavou ve filmu je Bolotka v podání Pavla Kříže, vyhozený režisér, který píše sám na sebe zprávy pro Stb za svého neschopného udavače. Ta postava je hodně symbolická a Pavel ji drží na pomezí humoru a hořké rezignace…

Ano. Tak to je. Jeho postava je takovým glosátorem, tíživou pravdu vyslovuje s lehkostí a se zdánlivě cynickým humorem, ale je velmi trefný. Pavel svoji postavu zahrál neuvěřitelně přesvědčivě, pracovalo se nám moc dobře.

Já mám angličtinu omezenou, takže ta komunikace nebyla pro mě lehká. Navíc mám takový blok, že se stydím za chyby a to mě brzdí. Zajímavé je, že jsem se nestyděla mluvit před Jonasem nebo v užší skupince lidí, ale před celým českým štábem mi to nebylo příjemné. Spolupracovníky do štábu jsem si vybírala kromě jejich kvalit také podle jejich znalosti angličtiny. A u mladých lidí je ta angličtina na úplně jiné úrovni. Takže mi velice na place pomáhal můj pomocný režisér Vlasta Kadeřábek, který ty hlasité pokyny říkal. A já mohla své pokyny Jonasovi říkat intimněji. S Ksenii jsme mluvily rusky, ruštinou vládnu volně.

Ano, určitě. I ten večírek je trochu stylizovaný. Philip Roth to ve své knize neuvádí explicitně, ale podle vyprávění pamětníků víme, že popisované večírky jsou inspirované bujarými večírky u Jiřího Muchy, syna Alfonse Muchy. Tam si každý našel, co chtěl a co potřeboval. Od normální zábavy a pocitu volnosti až po organizované sexuální hrátky. Které byly také často náhražkou opravdové svobody. Do té společnosti chodili různí lidé - umělci, i ti režimní, chodili tam spisovatelé, velmi mladé dívky, občas i diplomaté. Společnost byla prošpikovaná tajnými - takže to byl takový trochu bizarní svět. A často ty večírky měly takovou stylizovanou až divadelní podobu - včetně strojení se do dobových košilek a zvláštního oblečení.

Ano. Určitě. Já na takových večírcích nikdy nebyla, ale nechala jsem si všechno podrobně od pamětníků vyprávět. Ve filmu jsme mnohem cudnější proti tomu, co se na nich občas odehrávalo, ale to nebyl můj cíl ukazovat erotiku. Ta je v druhém plánu. Na večírku vlastně sledujeme hlavně rodící se vztah - nevztah dvou hlavních hrdinů.