Režisér Parazita: "Vždy se snažím rozbít divákova očekávání"

Zpočátku všichni očekávali, že Parazit bude filmem o příšerách nebo sci-fi. Tím spíš, že název asociuje můj dřívější film Mutant, ale jak jsem již řekl, filmovými protagonisty je rodina žijící ve skutečném světě. Tito lidé doufají, že budou žít s ostatními v harmonickém či symbiotickém vztahu, ale to nefunguje, takže jsou vehnáni do vztahu parazitického. Považuji jej za tragikomedii, která zachycuje humor, hrůzu a smutek, které vznikají, když chcete žít společně v prosperitě, jenže narazíte na realitu, která vám zrcadlí, jak obtížné to může být. V názvu se skrývá paradox, podobně jako v případě mého dřívějšího filmu Pečeť vraha, jehož korejský název v originále asociuje „příjemné, hřejivé vzpomínky”. Jak můžete na vraha vzpomínat s příjemnou nostalgií? Je to špatné? Stejně jako u tohoto mého staršího filmu zachycujícího vzpomínky na dobu, v níž se odehrával případ sériového vraha z městečka Hwa-Sung, i v názvu snímku Parazit se objevuje jistý paradox.

Je to lidské drama, které je silně spjato se současností. Jakkoli zápletku tvoří řetězec neobvyklých situací, klidně by se tento příběh mohl ve skutečném světě odehrát. Je to, jako byste vzali incident ze zpráv nebo sociálních sítí a převedli jej na plátno. V tomto ohledu je to tedy poměrně realistické drama, ale nevadilo by mi ani, kdyby byl film označován za kriminální drama, komedii, smutné lidské drama nebo strašidelný thriller. Vždy se snažím rozbít divákova očekávání a upřímně doufám, že se mi to s Parazitem podařilo.

Ta první je rodina z nižší třídy žijící ve špinavém suterénním bytu, která si jen přeje obyčejný život, nic zvláštního, ale ani toho se jim nedaří dosáhnout. Otec zažil řadu obchodních neúspěchů, matka, která trénovala jako atletka, nebyla nikdy zvlášť úspěšná a syn ani dcera opakovaně neuspěli v přijímačkách na vysokou školu. Na rozdíl od nich je rodina pana Parka, výkonného ředitele jedné IT firmy (která není nijak propojená s typickými korejskými rodinnými konglomeráty), schopná zbohatlická rodina. Pan Park je tak trochu workoholik. Má krásnou mladou ženu a roztomilou dceru středoškolačku a malého syna. Lze je považovat za ideální čtyřčlennou rodinu z prostředí moderních městských elit.

Pro tento film bylo důležité vybrat herce, kteří by dobře hráli sami za sebe, ale fungovali také spolu, jako fotbalový tým. Museli na první pohled působit jako rodina, takže jsem nad tím hodně přemýšlel. Jako prvního jsem obsadil Song Kang-hoa. Při natáčení Okji s drobným Choi Woo-shikem mě zase napadlo, že by mohlo být fajn ho obsadit jako syna Song Kang-hoa. A pak jsme mu za sestru vybrali fyzicky podobnou Park So-dam, která umí skvěle hrát a dokáže vykreslit zvláštní, nejasný dojem reality. Bylo důležité, aby si byli podobní, aby evokovali fyzickou podobnost mezi rodinnými příslušníky. Pokud jde o herečku Jang Hye-jin, líbila se mi její nenápadná každodenní síla, kterou vyzařovala ve filmu Náš svět, a tak jsem ji obsadil do role Songovy silné ženy. Parkovu rodinu jsem nechtěl ztvárnit jako typické klišé rodiny z lepších kruhů, které vídáme v korejských televizních dramatech. Místo toho jsem chtěl, aby působili mile a kultivovaně. Vždy mi imponoval pokaždé trochu jiný šarm Lee Sun-kyuna, takže jsem jej vybral pro roli pana Parka. Cho Yeo-jeong mi připomíná nesmírně hluboký, ještě neprobádaný důl na diamanty, a proto jsem ji obsadil v naději, že z toho odhalí aspoň část. Tento film nemá jen jednoho protagonistu, proto bylo velmi důležité, jak na sebe jednotliví herci reagovali. Nakonec jsem jim byl hluboce vděčný, jak dobře se každý zhostil své role, jako v dobře sehraném fotbalovém týmu.

Jaký obraz současné společnosti jste chtěl prostřednictvím tohoto filmu ukázat?

Myslím, že jedna možnost, jak vykreslit čím dál větší polarizaci a nerovnost v naší společnosti, je prostřednictvím smutné komedie. Žijeme v době, v níž je kapitalismus jediným řádem a nemáme jinou alternativu. To se netýká jen Koreje, celý svět čelí situaci, v níž nelze ignorovat pravidla kapitalismu. Ve skutečném světě se velmi pravděpodobně cesty rodin, jako jsou naši čtyři nezaměstnaní protagonisté a Parkovi, nikdy nezkříží. Jediná možnost zaměstnání napříč třídami je být najat jako domácí učitel nebo pomocná síla v domácnosti. To jsou jediné případy, kdy se tyto třídy k sobě aspoň na okamžik dostanou dost blízko, aby navzájem pocítili svůj dech. I když ve filmu nemá ani jedna strana zlé úmysly, jsou zástupci těchto dvou tříd vtaženi do situace, kdy může sebemenší přešlap vést k trhlinám a výbuchům. V dnešní kapitalistické společnosti existují třídy a kasty, které nejsou okem viditelné. Maskujeme je a skrýváme a plytce pohlížíme na třídní hierarchie jako na pozůstatky minulosti, ale ve skutečnosti hranice mezi třídami, které není možné překračovat, existují. Myslím, že tento film ukazuje, jaké trhliny se nevyhnutelně objeví, když se k sobě v dnešní čím dál polarizovanější společnosti příslušníci různých tříd přiblíží.

Doufám, že jim to dá spoustu podnětů k zamyšlení. Místy je film vtipný, místy strašidelný a místy smutný. A když budou mít diváci po jeho zhlédnutí chuť dát si spolu skleničku a probrat vše, co se jim při jeho sledování honilo hlavou, budu nadmíru spokojený.