Neviditelné: O ženách bez domova, pocitu viny, nezkušených herečkách a takzvaných profesionálkách

Proč jste chtěla točit tento film?
Téma je fascinující, to zaprvé. Zabývá se sociální realitou, kterou odmítáme vidět: existenci žen bez domova, ale i sociálních pracovnic, které jim pomáhají. Naše společnost je nedoceňuje. A pak mě hodně zaujal tón filmu. Je překvapivě autentický a zároveň legrační a humorný. Scénář mě tak dojal, že jsem Louisi-Julienovi volala, že roli beru, deset minut poté, co jsem ho dočetla.

Byla jste na Audrey připravená? Pokud ano, jak?
Ať už mám hrát v televizi, nebo ve filmu, nikdy nepřijdu na natáčení nepřipravená. O své roli přemýšlím a někdy, když si nejsem úplně jistá, se naučím své repliky doslova, do posledního puntíku. A tak to bylo i s Audrey. Dva měsíce jsem pracovala s koučem, ale těsně před natáčením první scény mi Louis-Julien řekl, že žádný z dialogů neponechá. Nemohla jsem tomu věřit, už jen proto, že byly tak dobře napsané! Ale byl neoblomný. „Jde o upřímnost,“ řekl k tomu. Připadala jsem si úplně ztracená. Bez replik nemáte žádné vodítko, o co se opřít, jste v podstatě úplně mimo. Jste nazí!
Krátce před začátkem natáčení mě Louis-Julien vzal do útulku nedaleko Grenoblu, abych viděla, jak opravdu pracují. Trochu jsem z toho vyšilovala: Budou se se mnou ty ženy vůbec bavit, podělí se se mnou o svou každodenní realitu? Jak se budu cítit, když o jejich problémech nemám ani ponětí?

Ale nakonec šlo všechno hladce. Okamžitě jsme si porozuměly. Šly jsme nakupovat s dobrovolnicemi, pomáhala jsem vařit a pak jsme si všichni sedli ke stolu k večeři... V tento silný okamžik pospolitosti jsem si uvědomila, jak tyto ženy ladí s celkovým tónem filmu. Byly nejen plné energie a odhodlání se poprat se svou situací, ale navíc měly i úžasný smysl pro humor a sebeironii. A pokud jde o sociální pracovnice, které se o ně starají a ve filmu je ztvárňují různé postavy, jsou neskutečně hodné a vždy ochotné naslouchat. Někdy jdou ve svém zápalu tak daleko, že zapomínají na vlastní rodinný život. Od své postavy jsem se toho tolik naučila. Hodili mě do reality jako v nějakém dokumentu a bylo to úplně bláznivé – na tuhle zkušenost jen tak rychle nezapomenu.

Čeho může podle vás film Neviditelné dosáhnout?
Doufám, že změní přístup lidí. Připomíná nám, že na okraj společnosti se může dostat každý, ale že se odtamtud dá dostat i zpět. Bylo by skvělé, kdyby film podnítil diskuze, debaty a informovanost.

V tomto filmu hrají ženy bez domova samy sebe vedle takzvaných profesionálních hereček, které představují ostatní filmové postavy. Co jste si o tomto nápadu před samotným natáčením myslela?
Přišlo mi to skvělé. Tento systém znám dobře, často jsem ho používala. Jsem původně z pouličního divadla, kde běžně zapojujeme lidi bez hereckých zkušeností, s nimiž hodně improvizujeme. Výsledná představení pak vyznějí dobře a diváků se skutečně dotýkají. Ve filmu to může být stejné, pokud máte dobrého režiséra. Dávalo smysl najmout na role bezdomovkyň ženy, které skutečně znaly život na ulici. Vyhnuli jsme se také díky tomu zbytečným nesmyslům, klišé a zveličování. Na place, kde vedle sebe hrají začátečníci a zkušení herci, je důležité, aby se se všemi zacházelo stejně. Neměly by se mezi nimi dělat rozdíly. Věděla jsem, že s Louisem-Julienem, který se vždy ke svému štábu chová s velkou přívětivostí a úctou, se nemám čeho bát. Jako vždy udělal všechno správně. Všichni jsme se před natáčením sešli a bylo jasné, že budeme držet spolu.

Co vás na těchto ženách nejvíce zaujalo?
Jejich nezlomnost. Navzdory tomu, co zažily, přišly ty ženy na natáčení s neuvěřitelnou důvěrou v celý tým. V životě na mě dokáže nejvíce zapůsobit, jak lidé, kteří nejvíc trpěli, dokáží zapomenout. Ale zpět k filmu. Když některá z nich musela vyprávět svůj příběh, museli jsme dávat velký pozor, aby nešly za svou hranici. Zásadní roli v tom sehrála schopnost Louise-Juliena naslouchat.

Jaký by mohl být dopad filmu Neviditelné?
Konkrétním přínosem bylo už jen to, že ženy, které se na filmu podílely, mohly svůj život nahlédnout jinak. Resocializovaly se, znovu objevily své sebevědomí, pomalu se pozvedly a rozjasnily. Adolpha Van Meerhaeghe se mnou pracuje dodnes. Děláme spolu divadlo a pracujeme na různých projektech.

Na méně kvantifikovatelné úrovni si lidé díky filmu doufám uvědomí, že být bez domova není nic fatálního a že se to může stát každému. A pak, když se trochu zasníme, by mohl film znamenat konec netečnosti úřadů vůči problému bezdomovectví...

Snímek Neviditelné obsahuje řadu skutečných zkušeností, často hodně drsných. Byly pro vás některé scény náročnější než jiné?
Jedna určitě – ta, které Louis-Julien říká scéna s arteterapií. Má postava, Hélène, rozdá malé cedulky těm zranitelným, nejistým ženám, rozdělí je do dvojic a postaví je tváří v tvář proti sobě. Mají spolu otevřeně mluvit, jako by ta druhá byla její bratr, matka, manžel, dítě nebo kdokoli jiný, koho si vyberou. Louis-Julien to točil se dvěma kamerami, v jednom dlouhatánském záběru. Myslím, že to trvalo 40 minut.

Byl to nesmírně silný okamžik pravdy. A ty ženy to celé unesly. Hluboce mě dojalo slyšet, jak se otevřely a zcela bez příkras se svěřovaly se svými bolestmi, touhami, vztekem, výčitkami. Nejdojemnější okamžik v tom dlouhém záběru přišel, když se jedna žena rozhodla promluvit k sobě, jako k malé holčičce, kterou kdysi byla, a požádat ji o odpuštění za to, kým se stala. Všechny na place nás to úplně zaplavilo emocemi. Někoho to naprosto rozhodilo, ale já jsem se soustředila dál, abych mohla dotáhnout scénu až do konce. Vyšla jsem z ní vyčerpaná... a ohromená.

Co jste zjistila o světě životních nejistot?
Po rozvodu, ztrátě blízkého nebo práce se můžete rychle ocitnout na ulici. Kromě úrovně bydlení není mezi ženami bez domova a ostatními žádný rozdíl. Protože cítí vinu a těžko se jim ta vina zpracovává, může si někdo myslet, že si tu situaci zaslouží. Ale ve skutečnosti je jen výsledkem naprosto strašné a zcela náhodné nerovnosti.

Film Neviditelné je fikce natočená jako dokument. Oslovila vás tato forma?
Ano. Byla jsem nadšená. Dalo se to poznat už ze scénáře a během natáčení o tom nebylo nejmenších pochyb. Natáčeli jsme se ženami, které skutečně žily na ulici, a tak i když jsme se řídili zákonitostmi vyprávění a vše bylo naaranžované a zahrané, neustále jsme se pohybovali na pomezí fikce a reality. Ocitli jsme se v jakémsi cinéma-vérité, ale bez onoho exhibicionismu, který v sobě tento útvar často obsahuje.

Co jste si myslela o režisérově rozhodnutí obsadit ženy, které byly kdysi bez domova?
Sedí to k jeho niterné potřebě realismu. I přesto se to zdálo trochu riskantní. Měla jsem strach, že to pro ty ženy bude během záběrů těžké, když budou muset mluvit o své často bolestivé minulosti. Ale Louis-Julien nikdy nerozlišoval mezi nezkušenými herečkami a takzvanými profesionálkami. K nám všem se choval se stejnou úctou, všechny jsme měly stejný čas si to nazkoušet a stejné právo sjet nějaký záběr znovu. Velmi nám to pomohlo vytvořit si mezi sebou pouto a důvěřovat si.

Rozhodí vás, když pracujete s někým bez předchozích hereckých zkušeností?
Před natáčením jsem byla nervózní. Měla jsem strach, aby se film nezvrhnul v nějaký laboratorní experiment. Ale tenhle pocit mi dlouho nevydržel. Od samého počátku mě ty ženy překvapovaly svou otevřeností a smyslem pro dialog. Jejich odvaha mě ohromila. My profesionální herečky se můžeme schovat za svou postavu. Kdežto ony se musely před kamerou ukázat takové, jaké ve skutečnosti jsou, bez příkras, bez hereckých technik. Jejich jedinou ochranou jim byl smysl pro humor a sebeironii. Navíc byly tyto ženy velmi nápadité, vřelé a velkorysé. Vlastně nás pustily do svého světa.