Mads Mikkelsen: S hranicemi je to legrační, je velice zajímavé je hledat!

Vlastně díky Marthě De Laurentiis, jedné z producentek Hannibala. Byla součástí tohoto projektu a doporučila mě Joeu Pennovi. Pak mi zavolala a zeptala se mě, jestli mám ten scénář. Měl jsem ho, ale někde vespod velké hromady, protože toho mám na čtení opravdu hodně. Tak jsem ho vytáhl a okamžitě se zamiloval. Úplně do všeho. Věděl jsem, že se jedná o film o přežití, ale strašně se mi líbila ta jednoduchost příběhu: rozdíl mezi přežít a být naživu, nebýt sám na světě, nebýt schopný to vzdát a umřít, protože vás někdo drží za ruku. Říkal jsem si, že je to jednoduše krásné. Každý žánrový film musí mít silný příběh a tady ten je prostě nádherný.

Ne! Není to poprvé, co jsem pracoval s debutantem. Myslím, že možná polovina mých filmů jsou debuty.

Úplně schválně ne, ale myslím, že toho máme hodně společného. Líbí se mi, když jsou lidé radikální, bez kompromisů. Když jde o jejich první film, chovají se jakoby říkali: „Tohle je moje natáčení! Takhle to chci udělat!“ Samozřejmě se tak někdy chovají i hodně zkušení režiséři, ale myslím, že ti nováčci si snad říkají: „Nasrat! Já vím, co chci!“ Rozumíte mi? A to miluji.

Ano. Nikdy bych nešel do něčeho, co jsem nečetl. Stejně tak bych nepracoval na ničem bez schůzky s režisérem. Příběh se mi musí opravdu líbit. Může se však stát, že něčemu úplně nerozumím, nebo v něčem nesouhlasím s režisérem, ale cítím jeho zápal. V tom případě si řeknu: „Dobře, nesouhlasím, ale zdá se mi to zajímavé a jdu do toho!“ Takže jde vlastně o kombinaci těchto dvou věcí. Třetí je moje role a v neposlední řadě jsou herci, s nimiž mám ve filmu hrát. Ale ty dvě první jsou pro mne nejdůležitější.

Tušil jsem, ale nějak jsem se na to nesoustředil. Co děláme, jsem zjistil až na místě.

Ne, nepřipravoval jsem se, protože má postava také nebyla připravená! Prostě letěl domů a havaroval! A tak jsem to udělal stejně! Fyzicky jsem se nepřipravoval, ale na příběh samozřejmě ano. S Joem jsme prošli úplně vše. Dokonce bychom se asi shodli na životním příběhu mé postavy, ale nechtěli jsme ho ukázat.

Ano, ale ten je pro něj taky velmi důležitý a to o něm vlastně trošičku něco prozrazuje. Nechtěli jsme se však vracet do jeho minulosti. A jsem rád, že se nám to nezvrtlo. Přijde mi to trochu jako past. Některým lidem se líbí, když vidí minulost jako například: OK, pohádal se s tátou a ta dlouhá cesta pro něj znamená ponaučení, jak svého otce milovat. Ne! Ne! Tohle je příběh o tom, jak nebýt ve světě sám! A to si myslím, že je ta nejdůležitější myšlenka filmu.

Jo a mohl byste to být klidně vy! Takže si všichni můžeme říct: „OK, vidím tě, chápu tě.“

Ne… A říkám to trochu moc rychle, protože to tak trochu u mých filmů vypadá! Ale tohle není ten důvod. Jak často říkám: „Pokud bych chtěl výzvu, tak se svléknu a vylezu na Mount Everest, jasný?“ Ukazuje se, že mé filmy jsou dost často výzvou, ale to mě na nich nepřitahuje. Alespoň myslím? Možná jo, nevím! S hranicemi je to legrační, je velice zajímavé je hledat! Ale jen pro to bych to nikdy nedělal. Nejdůležitější je krásný příběh.

Všechny byly svým způsobem dost náročné, některé obtížné pouze fyzicky. Pořád jsem hubnul a hubnul. Neměl jsem vůbec žádnou energii a zapomínal jsem jíst. Dělal jsem fyzicky extrémně náročné věci, které bych měl problém zvládnout i kdybych byl fit! Takže jsem byl vycucnutý, ale moje pocity byly stále přítomné. A z toho důvodu působí některé scény ještě emotivněji! Párkrát jsem se zhroutil, protože i postavě by se to tak stalo. Ale pořád jsme to měli pod kontrolou. Pořád jsem byl při vědomí a říkal: „OK, využij to! Využij svou únavu! Využij to strašný počasí!“

Tak napůl. Když je to extrémně náročné, tak je člověk vlastně svobodný. Nemusíte nic hrát. Je to prostě tam, chápete? Na druhou stranu jsem se stále musel soustředit na to, co v té scéně doopravdy hraji. S tou únavou to ale vypadá všechno reálněji. Počasí byl náš nejhorší nepřítel, ale také náš nejlepší kamarád.

Ne, naopak. Chybí mi to. Chci je dělat! A když mám za sebou pár malých filmů, chci zase točit v Hong Kongu film o kung-fu! Takže si myslím, že jsem ve šťastné pozici. Oba světy vás mohou omrzet, ale jednu věc mají společnou - musí být samy k sobě pravdivé. Je tam cíl, ke kterému se chcete dostat a v tom procesu musíte být skuteční. Já se cítím dobře v obou případech.

Možná jo. Možná když v těchto filmech začnete, je pak tendence si vás zaškatulkovat. Na druhou stranu, herci, kteří v nich hrají, mohou mít obrovskou kariéru, takže… Toto je typicky evropská otázka! Američani nemají takové obavy. Jen několik málo herců do těch škatulek skutečně patří a já jsem strašně moc vděčný, že můžu přeskakovat z jedné do druhé. Nemyslím si, že bych tím ztrácel něco na své důvěryhodnost.

Musíte být odvážný a nevybírat si filmy jen kvůli kariéře, ale sám pro sebe. Říkat si: „Je pro mě dobré udělat film s Lars von Trierem“ nebo „Jsem americký herec, bylo by dobré, kdyby mě milovali i ve Francii, tak ho udělám.“ To můžou být také důvody, že? Ale takhle by se to dělat nemělo. Uděláte film Larse von Triera, protože milujete Larse von Triera - to je ten důvod. Ne to, že je to dobré pro vaši kariéru.

Něco jako když lidé točí filmy Woodyho Allena, protože chtějí být vedle Woody Allena?

Jo, ale pokud je to špatný film? Nedělejte to!