„Příroda musí existovat bez ohledu na lidské potřeby a hospodářský systém,“ tvrdí režisér Ženy na válečné stezce

Žena na válečné stezce je dle režisérových slov "hrdinským příběhem zasazeným do dnešního světa plného bezprostředních hrozeb", ale též pohádkou s vážným obsahem, která je vyprávěna s úsměvem. Hrdinka filmu připomíná Artemis, ochránkyni neposkvrněné divočina. Jaké je to stát osamocená tváří v tvář rychle se měnící planetě?

Nedávno jsem začal přemýšlet o tom, co mají moje dva filmy společného, a zjistil jsem, že je to něco, čeho jsem si před dokončením svého druhého filmu nebyl vědom. Osobně mi připadá samozřejmé, že by „práva Přírody“ měla být zohledňována s toutéž vážností jako „lidská práva“, a myslím, že to se oběma mými filmy táhne jako červená nit.

Zdá se mi očividné, že práva Přírody by měla být jasně ukotvena ve všech ústavách a že by je měla chránit místní i mezinárodní legislativa. Společně si musíme uvědomit, že nedotčená Příroda má právo na existenci z vlastní podstaty, že existovat musí, bez ohledu na lidské potřeby a hospodářský systém. Umím si například představit racionálnější uspořádání, v němž bychom „my lidé“ museli v případě, že bychom chtěli využít či použít neposkvrněnou Přírodu k vlastním účelům, projít jistým procesem, svého druhu soudním procesem, aby nám to bylo dovoleno.

Tyto otázky se ve skutečnosti týkají společného dobra a dlouhodobých zájmů naší existence jako celku. Podobně jako je to s možností vzít člověku svobodu a vsadit ho na zbytek života do vězení. Myslím, že je načase, abychom tento přístup zvážili. K tomu si přidejte onen zvláštní paradox projevující se v některých společnostech: „Stát“, který v demokratických zemích slouží jako nástroj stvořený lidmi pro lidi, lze snadno manipulovat ve prospěch partikulárních zájmů a proti zjevnému společnému blahu. Tato skutečnost je zcela očividná, jestliže se zaměříme na velkou, existenční výzvu představovanou životním prostředím a na všechno, co se kolem tohoto tématu děje.

Po pravdě řečeno jsem o tom nepřemýšlel z hlediska rovnosti pohlaví či politické „správnosti“. Vlastně mi docela leze na nervy, jak je dnes všechno takzvaně politicky korektní… Ale to se může třeba už zítra změnit. V tomto případě hlavní postava organicky vyplynula ze samotného příběhu, z toho, jaké odvyprávění tento příběh vyžadoval.

Hledání herečky pro roli Hally byl dlouhý a bolestný proces, ale jak už to tak bývá, to pravé řešení jsem měl přímo před nosem. Halldóra je moje kamarádka z dětství a moje kolegyně. Profesně jsme vyrůstali spolu jako sourozenci, přičemž ona byla něco jako moje starší sestra. Na velkém jevišti Národního divadla jsme se společně ocitli, když nám bylo 10 a 11 let. A při práci na Ženě na válečné stezce mě hned zkraje napadlo, že by Hallu mohla hrát ona. Ale potom jsem tuhle myšlenku opustil a začal jsem uvažovat o jiných herečkách, k nimž mám také nějaký vztah. Kromě toho jsem ve scénáři rozpracovával motiv dvojčat a chtěl jsem, aby působil přirozeně.

Jenže potom mě osud zavedl zpátky k Halldóře a já si uvědomil, že právě ona představuje nejen zřejmou, ale především správnou volbu. Coby herečka připomíná přírodní živel a v islandském divadle je považována za nejpřednější herečku naší generace. Její talent je natolik všeobjímající, že se o ní zdráhám mluvit pouze jako o herečce, protože mám dojem, že ji tím shazuju, že nepostihuju široké spektrum jejích schopností. Kromě hraní ve filmu je také nejznámější komičkou a šaškem na prknech reykjavických divadel a dramatickou herečkou, na kterou se obracejí největší islandská repertoárová divadla, na jejichž jevištích každou sezónu ztvárňuje hlavní role.

Skvěle se zhostila také mužských roli, jako byl Vladimír v Čekání na Godota nebo rytíř Don Quijote, což je postava, která má možná leccos společného i s její rolí v mém filmu. Ale to není zdaleka všechno. Halldóra se proslavila také v podobě svého alter ega, šovinistického týpka jménem Smári, který vystupuje v duetu Hannes a Smári. Ve světě islandského divadla se Halldóra a její mužské postavy staly vyloženě kultovními. Myslím, že Halldóru lze označit za islandskou Sarah Bernhardtovou – a to si ještě nejsem jistý, že by se s ní Sarah Bernhardtová mohla měřit!

Halla je na Islandu běžné jméno. Navíc je spojeno s mnoha historickými a kulturními konotacemi. Halla a Eyvindur byli posledními psanci v islandských dějinách a dodnes jsou slavní díky tomu, že dokázali v sedmnáctém století přežít přes dvacet let na islandské vysočině, kam se uchýlili na útěku. Byli to nefalšovaní horalové, zloději ovcí a zbojníci a o jejich eskapádách a útrapách koluje bezpočet historek. Před sto lety o nich islandský básník a dramatik Jóhann Sigurjónsson napsal divadelní hru Eyvindur z hor, která dobyla mezinárodní scénu a úspěšně se hrála v několika zemích. A přesně před sto lety, v roce 1918, natočil švédský filmový tvůrce Victor Sjöström snímek Psanci inspirovaný legendou o této dvojici, v němž se obsadil do role hlavního hrdiny. Jméno Halla má tudíž dobrý zvuk, alespoň u islandského publika.

Při psaní scénáře ani během tvůrčího procesu na žánr vůbec nepomyslím. Ať už to dopadne jakkoli, žánr je věc, o níž se spekuluje, abych tak řekl, až po narození dítěte. Při plození nemyslíte na to, jaké dítě se vám narodí. Aspoň já to nedělám. Se spoluscenáristou Ólafurem Egillem Egillssonem jsme žánr filmu nikdy doopravdy neprobírali. Nejvýš jsme si pohrávali s jistými slovy, například s pohádkou. To je totiž slovo, které je sexy. A mimoto nám velmi pomohlo při práci na dějové struktuře. Ale mně mnohem víc záleží na vlastním příběhu, na poslání, na bolesti, na něčem abstraktním, co mě na daném projektu a příběhu zaujme. Oba se velmi zajímáme o dramaturgii, která je esencí všech dobrých příběhů. Za komedii tenhle film nepovažuju… Já komedie netočím nikdy. Nebo se o to aspoň nesnažím. Pokud je na mých příbězích něco vtipného, beru to jako přidanou hodnotu nebo vedlejší účinek.

Co se týče tvůrčího procesu, vždycky mě nejvíc zajímá bolest… Hledám bolest autora nebo postavy a chci vědět, co tahle bolest znamená. Zároveň ale nemám rád filmy, které nejsou o ničem jiném než o bolesti a jejím prožívání. Pro mě je bolest odrazovým můstkem, s jehož pomocí porozumím příběhu a jenž mi umožňuje postupovat v několika různých směrech. Jakmile jsme například spolu s kameramanem Bergsteinnem Björgúlfssonem začali dávat věcem jasné obrysy, příběh nás přivedl ke hře s konceptem „akčního filmu“.

Hudba byla součástí tohoto projektu od samého počátku, kdy jsem dostal nápad, který se časem rozvinul do stávajícího filmu. V době, kdy jsem snil a fantazíroval o podobě svého příštího filmu, jsem zahlédl ženu běžící po vylidněné ulici. Pršelo a ona běžela mým směrem, až se nakonec zastavila těsně vedle mě, promoklá na kůži. Když jsem si ji prohlížel zblízka, všiml jsem si, že přímo za ní hraje tříčlenná kapela. A že nehraje pro mě, ale jen pro ni. Zaposlouchal jsem se, až jsem nakonec uslyšel, co kapela hraje, a pochopil jsem, že je to hudba jejího života.

Na tuhle novou roli si zvykám a ano, v jistém smyslu mi moje zkušenosti z jiných profesí pomáhají. Současně v nich ovšem vidím jistou nevýhodu. Nicméně tahle otázka se mi líbí, protože ukazuje, že jsme od počátků filmové tvorby urazili dalekou cestu. Jak by na ni odpověděl Charlie Chaplin? Nebo Orson Welles? Napadlo by vůbec někoho, aby se jich takhle zeptal? Já sám sebe považuju za vypravěče, který chce být zároveň básníkem, proto se pohybuju někde mezi těmito dvěma přístupy, což je jako bych si chtěl osedlat dva koně najednou. Mimochodem i to je možné. Jen k tomu potřebujete patřičnou průpravu a talent, jako ti nejlepší akrobati.