Jenovéfa Boková: "Dělat věci, které mě bolí a ubližují, to už jsem se díky Bohu odnaučila"

Beata mě oslovila asi rok před natáčením. Bez castingu, což je pro herce vždy příjemné, když nemusí o svou roli “bojovat”. S Beatou jsme se několikrát sešly a Anežku a scénář jsme probíraly dopodrobna a mluvily i o osobních věcech. Mě bavila představa toho, že budu hrát hodně rozdílnou slečnu, než jsem já, i když nějaké znaky máme společné. Ale celkově mě přitahovalo, že Anežka má opravdu velký prostor, na kterém se mohu “vyblbnout”, i když jen minimalisticky.

Jak už jsem říkala, s Beatou jsme všechny postavy, a hlavně Anežku, rozebíraly od shora dolů včetně rodiny, ona mi postavu hodně přibližovala skrze své životní zkušenosti, protože Anežka je z velké části ona sama. Dokonce jsem i Beatu zkoumala a zkoušela odkoukat nějaká gesta. Mě minimalistické hraní velmi baví, všechno, co je k tomu potřeba, je cítit to uvnitř, prožít si to a pak jen to umět předat skrze pohled, mimiku, která je ale v tomhle případě velmi jemná. I když na to nevypadám, jsem také někdy introvert, melancholik a hodně věcí si řeším sama v sobě. Myslím si, snad to nebude znít nějak namyšleně, že mám bohatý vnitřní život, který mě umí zaměstnat na několik hodin denně. Nezapomněla jsem si hrát a snít sama se sebou, což je pro herce velmi důležitá vlastnost. A tady v tomhle filmu se mi to velmi hodilo.

S Anežkou jsem měla velmi komplikovaný vztah, když jsem ji konečně začala chápat, udělala něco, čím mě naštvala. Já jsem člověk, který samozřejmě taky někdy váhá, zda něco říct a jak to říct, abych druhým neukřivdila, ale dělat věci, které mě bolí a ubližují, tak to už jsem se díky Bohu odnaučila. Když mě něco naštve, pokouším se to vyřešit a ne tiše trpět, což Anežka dělá. Místo aby pomohla sobě a tím pádem i ostatním, jen myslí na druhé, protože je taková, ale zapomíná na sebe. Naopak já jsem se naučila, dokud nejste sám se sebou spokojen, nemůžete vytvořit šťastné okolí. Vlastně jsem zastáncem zdravého sobectví: myslet na ostatní, ale nezapomínat na toho nejdůležitějšího člověka v životě – na samu sebe.

Na začátku, než se začalo točit, měla Beata takový nápad, že bych mohla udělat i hudbu, ale nakonec se od toho upustilo, poněvadž žádná hudba nebyla potřeba… Film má hudební melancholii i bez ní a za to jsem moc ráda. Hudba je můj život, jsem na ni závislá a miluji, když je dobře ve filmu použitá, ale tak stejně nesnáším, když je až moc zneužitá. Na hudbu ve filmu jsem velmi citlivá a tady jsem ocenila, že nakonec žádná muzika nebyla, protože by to filmu ve výsledku spíše ubralo.

Já jsem byla velmi vděčná, že jsme před natáčením měli s ostatními herci a režisérkou hodně zkoušek. Povídali jsme si, rozebírali, diskutovali, takže na place jsme byli již připraveni a spíše zkoušeli varianty a měli na to čas. A to je pro mě osobně velmi důležité, dělat to pořádně a mít na to ten čas. Beata je otevřená diskuzi a zkoušení různých variant. Myslím, že jsme si k sobě v rámci filmu vytvořily velkou důvěru.

Ano a s Jaruškou se známe z Hořícího keře, ale zde jsme se moc nepotkaly. Ona mi už jednou babičku totiž hrála, bylo to z cyklu Gottland (2014) a naše povídka se jmenovala Miláček národa. Strávily jsme spolu týden v polské Wroclavi, protože tam se film točil. A tady jsem si Jaruščin sarkastický humor a trochu pesimistický pohled na svět zamilovala.

Tahle věta mi zrovna vůbec nevadí, protože vím, že nepatřila mě, ale Anežce… Nechci ale tvrdit, že jsem skála, které když se řekne nějaká kritika, tak se jí to nedotkne. Ale ve výsledku záleží jen na mně, jak se vidím já.

Za herecké kolegy, pokud se můžu odvážit říct, že jsou to moji kolegové, jsem velmi šťastná. Všichni byli skvělí, pokorní a moc mi pomohli. A ještě děkuji Beatě za to, že všechny ostatní herce vybrala ke mně a ptala se mě, jestli jsem s tím spokojená. Práce snů!

Upřímně řečeno, s Lenkou se hraje samo. Její krásný, hluboký pohled plný emocí, je tak silný, že rozbrečet se nebyl problém. Beata byla velmi citlivá a věděla, že aby to fungovalo, nemůžeme to točit několikrát. Takže si myslím, že tato scéna se nakonec točila jen čtyřikrát. Také nás tam nechaly samotné. Zapnuli kameru a celý štáb šel pryč až na zvukaře. Byl to velmi silný moment a stalo se tam něco velmi ojedinělého.

Díky Bohu, já osobně to nepociťuji. Jsem z rodiny dvou milujících se lidí, kteří jsou spolu už přes pětatřicet let. Ve filmu je to těžké téma. Na jednu stranu můžeme tvrdit, že lidé v dnešní době si neumějí vážit věcí, nepracují na sobě a pořád se honí za lepším. Ale na druhou stranu, kolik párů, které spolu byly (třeba generace mých rodičů), byly opravdu šťastné a zůstávaly spolu jenom kvůli tomu, že se to přeci musí. Já mám kolem sebe spoustu mladých párů, kteří jsou spolu už několik let a jsou šťastní, naopak někteří, kteří si užívají svobodu a další, kterým to stále nevychází a trpí tím. Nemyslím si ale, že by to byl generační problém. Bylo to vždy, jen dnes se o tom může více mluvit a můžeme to dělat, protože máme více času nad tím přemýšlet. Povrchnost tu byla vždy, jen dnes je asi více viditelná a záleží jen na nás, jestli chcete opravdovost nebo pomíjivost.

Pro mě osobně bylo těžké se zase do Anežky dostat, protože jsme měli třeba měsíční pauzu. Bylo ale skvělé, že jsme točili chronologicky a každou chvilku v jednom kuse. Takže každou chvilku jsem si odžila za dva až tři dny.

Pro mě je to vždycky stresující záležitost vidět film až s diváky. Sama nevíte, jak to dopadlo, jak jste to zahrála, takže vidět se devadesát minut v kuse na plátně není moc příjemné. Publikum ale bylo skvělé. Nejvíc důležitá byla reakce mojí sestřičky, obě jsme pak brečely.

Je to film o nás všech. Všichni máme rodinu, ať tu biologickou nebo kterou jsme si sami vytvořili. Každý máme nějaké vztahy, ať už k druhým nebo k sobě samým. I když Vás Anežka může někdy dojímat, někdy pobavit či někdy pěkně štvát, tak se Vás především nějakým způsobem dotkne a položí Vám otázky k Vašemu životu… Mě osobně někdy pěkně štvala. Určitě na to běžte s babičkou, maminkou a tatínkem, celou rodinou a myslím, že pak budete mít pěkně divokou, ale doufám, že i zábavnou diskuzi o svojí rodině.

Já mám hlavně teď odpočinkové plány. Práce bylo dost, za což jsem samozřejmě hodně vděčná, ale potřebuji někde nabrat zase energii. Jinak stále hraji na divadle Jatka78 v představení Honey, také hraji v kapele J. P. Muchow & The Antagonists a v roce 2019 mi vyjdou nové věci, co jsem již natočila.