David Jařab: Vratislav Effenberger byl výjimečný a naprosto jedinečný právě svou univerzálností

Bylo mi jasné, že nemohu postihnout osobnost V. E. v celé šíři a vlastně mi o to ani úplně nešlo. Film není encyklopedie a bylo potřeba najít motivy, které lze spojit ve zřetelnou výpověď. I když bude dílčí, poskytne divákovi možnost alespoň nahlédnout do světa, ve kterém se formoval poválečný československý surrealismus. Protože jsem se chtěl z jeho tvorby opřít především o jeho nerealizované scénáře a básně, bylo mi jasné, že film musí obsahovat i hrané pasáže. Zároveň jsem měl potřebu znejistit diváka, vždy alespoň na chvíli, co je dokumentární pasáž, co je hraná pasáž, co je archiv a co současný záznam 8mm kamerou. Alespoň částečné prolínání těchto základních čtyř rovin bylo formální osou koncepce filmu. Zároveň jsem věděl, že nechci, aby ve filmu promlouval ústy V. E. nikdo jiný než on sám, a proto jsem musel využít výřezů z různých autentických nahrávek jeho hlasu. Někdy i v jiném kontextu, než původně promlouval.

Určitě jsem se dozvěděl řadu detailů a podrobností, které byly velmi zajímavé. Pochopil jsem více, že osobnost V. E. nebyla pouze třeskutě inspirativní a charizmatická, ale samozřejmě také někdy i protivná a především v každodenním „nesurrealistickém“ životě až překvapivě autokratická a sebestředná. To bylo pro mě zajímavým zjištěním. Posel nejsvobodnějšího hnutí, založeného na francouzském bohémském naturelu, byl ve své podstatě značně pedantského ražení téměř německého charakteru. V mnoha směrech je to ale logické. Jeho objevy a světonázorové tendence se mísily s rodinným původem a prostředím.

Co se týče debat, byly spontánní, pouze měly často nějaké téma či směr. Inscenované byly situace, do kterých jsme dokumentární postavy vkládali. Postavy ze scénářů i respondenti se velmi často vyskytovali na stejných místech, a tak docházelo k prolínání i těchto lokací. Bavilo mě hrát si i s touto rovinou, jako například u Effenbergerovy pracovny, jejíž kopii jsme vytvořili na divadle, ale divákovi to odhalili až po několika minutách. Zároveň jsem zde umístil publikum, reagující na spontánní dokumentární debatu jako na inscenované divadlo. To vše jsou metody, jak poněkud vychýlit tu jasnou hranici mezi realitou a fikcí, observací a inscenací, intencí a improvizací.

Myslím, že nejde pouze o herce z bývalého divadla Komedie. Jsou to lidé, se kterými se mi vždy dobře spolupracovalo, mají rádi specifický humor a věděl jsem, že je takovýto projekt bude bavit. Zároveň se většina z nich podílela někdy na velmi dlouhé éře tzv. Večerů Analogonu, tedy surrealistických divadelních večerů, které pracovaly s podobným stylem humoru a absurdity. Většina herců prostě měla pro tento styl už jakési „školení“, tak nebylo nutno mnoho vysvětlovat.

Myslím si, že V. E. je výjimečný a naprosto jedinečný právě svou univerzálností. Nedá se říct, že by jedna složka díla byla unikátní a ostatní už méně. Má jedinečné polohy stejně tak ve scénářích, básních, esejích i teoretických textech (které asi stárnou nejrychleji, ale to je logické). Stejně tak bývá někdy zaumný či sveřepý, což jeho výpovědi úplně neprospívá. Komplexnost jeho výstupů a především integrační síla, se kterou držel otěže československého surrealismu 40. let, v tom tkví dle mého názoru největší význam jeho odkazu. A samozřejmě v lehkosti a hravosti, která činí především jeho scénáře stále čerstvými a sarkasticky sžíravými.