Režisér Trojan o kšeftování s lidským neštěstím, životě v bludu a fatálních chybách

Tomana jste připravoval 8 let. Co bylo nejtěžší?
Z toho jsem se ovšem skoro pět let s velkými pauzami zaobíral scénářem a financováním. Nejtěžší bylo se rozhodnout, jakým způsobem tuto látku uchopit. Hodně mi záleželo na autentičnosti a pravdivosti celého příběhu, který se z nemalé části odehrává ve vrcholných patrech politiky v letech 1945 až 1948. Tedy chtěl jsem být přesný i historicky. Taky jsem se chtěl vyvarovat všelijakým filmařským klišé a přitom se opřít o silné herecké výkony. Tedy natočit film bez kompromisů, ale zároveň biják pro velká plátna, který si diváci odnesou po odchodu z kina ve svých hlavách domů a v ideálním případě si o něm budou povídat nebo se k tomu zážitku vracet. Myslím si, že Želary i Občanský průkaz na mnoho diváků takto zapůsobily, proto tyto dva mé předchozí filmy zmiňujeme na plakátě, abychom divákům sdělili, že přicházíme opět se silným filmem.

Co vás bavilo naopak nejvíc?
Natáčení. Měl jsem tu čest pracovat s vynikajícími herci a vynikajícím štábem. Byla radost s nimi spolupracovat. Moc si toho cením.

Co jste musel natáčení obětovat?
No asi hlavně spoustu času. Nějak mi nedošlo, když jsem se rozhodl, že do tohoto projektu půjdu, jak moc to bude náročný.

Pod Tomanem jste podepsán jako režisér, producent i jako spoluautor scénáře. Jak jste se k němu dostal?
Někdy v roce 2012 se na mě obrátila Čechoaustralanka paní Zdenka Simandlová s hodně tlustým scénářem o jistém Tomanovi. Byl napsaný na přeskáčku, dalo mi dost práce se v textu orientovat, ale postava a příběh Tomana alias Zoltána Goldbergera mě zaujaly. Několik měsíců jsme se scházeli, ona mezitím scénář dopisovala, upravovala, ale nakonec jsem zjistil, že jediná cesta, abych mohl film realizovat, je chopit se té práce sám. Zvýrazňovačem jsem si označoval scény, které byly důležité, seřadil jsem děj chronologicky, vyházel postavy, které byly pro příběh nadbytečné, a zjednodušil jsem počet prostředí, kde se děj odehrává. Pak jsem vše obraz po obrazu konzultoval s historiky a podle jejich připomínek upravoval. V poslední fázi jsem se soustředil na dialogy. To celé s různými pauzami trvalo asi tři roky.

Proč jste zvolil pro svůj čtvrtý film příběh člověka, který tak zásadně přispěl k nastolení komunistické diktatury v naší zemi a současně ke vzniku Izraele?
Bavilo mě odkrývat a poznávat tajemnou postavu Tomana, události a osoby, které ho v období jeho neuvěřitelného vzestupu obklopovaly a formovaly historické události. Přišlo mi to celé dost mrazivě aktuální, jelikož historie se velmi často opakuje, my se odmítáme z ní poučit a děláme pořád dokola ty samé fatální chyby. Tomanův akční rádius, jeho vysoká hra ze zákulisí, jeho mafiánská schopnost šmelením a kšeftováním s lidským neštěstím získávat ohromné peníze, které jistě nepředkládal berňáku ke zdanění, jeho intriky... To je dost vzrušující látka.

Jaký byl Zdeněk Toman?
Toman je přímým hybatelem mnoha událostí ovlivňujících politický vývoj v Československu mezi roky 1945 až 1948, kdy se s jeho velkým přispěním chopila politickým pučem moci Komunistická strana. Obratně provádí ze zákulisí, s požehnáním většiny stranických špiček, politické a finanční machinace obrovského rozsahu. Zároveň se ovšem zaplétá do vlastní pavučiny a stává se proti své vůli obětí svého ega bažícího po moci, mamonu a uznání. Osoba Tomana v sobě nese rysy prohlubující se patologické psychopatie a zároveň schizofrenního vnitřního boje o své vlastní zařazení. Jeho vnitřní boj s vlastním zatajovaným židovstvím, které není schopen přes veškerou snahu ze sebe smýt, jeho prohlubující se strach z politické mašinerie, kterou buď sám řídí, nebo je jí řízen složkami úkolovanými ze Sovětského svazu, to jsou okolnosti jeho postupného vnitřního rozpadu. Množství alkoholu a cigaret svědčí o jeho běsech, depresích a stupňujícím se strachu o sebe a svou rodinu hraničícím se stihomamem. Tomu se nelze divit. Musel vnímat sílící tendence prosazovat ve zpravodajských složkách sovětské praktiky v boji s „třídním nepřítelem“, neštítící se páchat ty nejodpornější zločiny. Metody, které zacházely o dost dál, než jaké používal bez skrupulí sám Toman.

Proč jste do hlavní role obsadil Jiřího Macháčka, herce a zpěváka, který je zaškatulkovaný spíš jako showman, zpěvák, komik?
Jirka si umí jít za svým s buldočí vytrvalostí a umanutostí. To je jeho přirozená vlastnost. Když si zdůvodní, kam až by byl Toman pro naplnění svých cílů schopen zajít, a vezme si to za své, máte před sebou osobnost, které v postavě Tomana věřím úplně všechno. K pozitivní povaze Jirky je to jistě protiúkol, ale právě ten umí být motivující, o tom jsem nepochyboval. Každý v sobě máme ukrytou kdesi v hloubi nějakou temnotu, jde o to ji ze sebe před kamerou pustit ven.

Pro vykreslení postavy Toman jsou velmi zásadní vztahy, jaké má se svými nejbližšími. V rodině i politice. Jaký byl jeho vztah s manželkou Peslou?
Ve vztahu k Pesle často podléhá netrpělivým výbuchům iracionálního hněvu nebo se zase propadá do stavů „zlomeného chlapečka“ svěřujícího se svými bolístkami „mamince“, aby ho pofoukala. Jindy zas, v obraze kdy ukazuje Pesle zdevastovanou ruinu jejich budoucí vily, podléhá až jakési ochranitelské něze, neboť se v něm pere nevyřešená otázka jeho židovských kořenů. Vilu Židům sebrali Němci, následně zdevastovali Rusové a teď si ji pro sebe bere Toman… Ducha prapředků tak budou mít stále kolem sebe.

A jaká je Pesla?
Pesla, polská Židovka, je rovněž velice komplikovaná osobnost. Rodinné i společenské problémy sice vnímá, ale odstrkává je od sebe, aby je nemusela řešit. Přes svoje dětinské stalinské smýšlení se chová jako buržoazní rozmazlená panička, její ekonomické a společenské postavení má pro ni zásadní význam a žije v bludu, že když její manžel toho tolik vykonává pro blaho veškerého lidu, má na tyto buržoazní výdobytky plný nárok. A právě proto pád ze společenského žebříku způsobený zatčením jejího muže neunese, přestože za sebou nechává půlročního syna. Bláhově věří tomu, že Strana se o něj postará.

Proč jste do role Pesly obsadil Kateřinu Winterovou?
Protože pro mě byla jako filmová herečka neznámá a tudíž podobně tajemná jako předobraz postavy, kterou ztvárnila. Líbilo se mi, že je to takové sveřepé tintítko a trochu rozklepaná špičková herečka, což podporovalo její zakrývanou labilitu. Obsadit Kateřinu byl nápad castingové režisérky Petry Svarinské a mně se moc líbil.

Kromě manželky má Toman ale i milenku…
No on měl těch avantýr mnohem víc, ale o tom film není. Svoji asistentku Třískalovou využívá jako osobu, na které si dokazuje svoji moc a mužské ego. Tomanova pozdější odtažitá a následně až nenávistná proměna ve vztahu k ní není vedena jeho city, jeho potřebou nezraňovat svoji těhotnou ženu, nýbrž racionálními pohnutkami, kdy jeho těžko zatajovaný poměr se stává překážkou pro jeho vlastní kariéru, kterou staví nade vše ostatní.