Nezávislý film žije aneb Vize holky v zakrváceném bílém smokingu

Dalo by se říci, že mě přenesl zpět do doby, kdy i mně bývalo dvacet a připomněl mi ji tím nejlepším možným způsobem. Ale pevně věřím, že i ti z vás, kteří nic podobného nikdy neprožili, naleznou ve filmu leccos zábavného. A protože jsem z filmu byla po kině nadšená, potěšilo mne, když režisér Christian Papiernak svolil s rozhovorem. Originál publikuji v celém znění u sebe na Podrobnostech a zkrácený překlad do češtiny uvádím zde, na Kinoboxu.

Christiane, chtěla bych začít tím, že se mi tvůj film opravdu líbil. Smála jsem se, pobrečela si a šla jsem na něj i podruhé. Takže moc díky, že jsi něco takového vytvořil.
Díky, to je od tebe milý. Pokaždý, když něco takovýho slyším, mám pocit velkého zadostiučinění a smysluplnosti. Nejde o to, že bych si rád honil ego, to mě nezajímá, je to spíš o tom, že nezávislí filmaři pracují neuvěřitelně tvrdě za mizivý peníze a většinou nám je odměnou jen pocit, že lidi mají o to, co vytváříme, zájem a užijou si to. Takže když mi někdo řekne, že ho to zasáhlo a že se mu film líbil, je to opravdu fantastickej pocit, protože to beru tak, že moje snaha nebyla zbytečná. A DÍKY, ŽE JSI ŠLA DO KINA A PODPOŘILA TÍM NEZÁVISLOU SCÉNU.

Což by měl udělat každý! Je to důležité poselství, které ve svých článcích zmiňuji často: pokud máte tu možnost, jděte na film do kina, ať ho vidíte ve formátu, pro který byl natočen, navíc s vědomím, že tím zároveň tvůrcům projevujete úctu a odměňujete je za jejich snahu. Točit filmy není jednoduché. Ale zpět k tvému snímku. Chci se zeptat na obsazení rolí. V Izzy Gets the F*ck Across Town hraje parta úžasně talentovaných herců. Já bych se ráda dozvěděla něco víc o tom, jak se ti je podařilo do filmu dostat. Napsal jsi některé role přímo jim na tělo?
To ne. Točili jsme velmi nízkorozpočtovej film, stálo nás to 160 000 dolarů a hotovo bylo za šestnáct dní. Neměl jsem kontakty na žádná velká jména a původně jsem film plánoval ještě levnější. Chtěl jsem ho zvládnout po víkendech s kamarádama, co mám mezi herci. Solidní talentovaní herci, ale nepříliš známí. Chtěl jsem prostě jen natočit film. Ale pak jsme si s produkční Meghan Lennox řekli, co takhle najmout castingového režiséra a zjistit, kam to povede. Scénář vypadal dobře, každý, komu jsme ho ukázali, z něj byl nadšenej. Takže za pokus to stálo.
Líbila se nám hodně Mackenzie Davis a od začátku jsme ji vnímali jako jasnou volbu. Ale nejdřív neměla volno, tak jsme šli hledat jinam. Ale pak se jí najednou uvolnil kalendář, tak jsme jejímu týmu zaslali scénář, ona si ho přečetla, pak jsme si popovídali přes Skype, domluvili se a ten původně po víkendech točenej film s kamarády byl pryč. Náhle jsme před sebou měli tenhle novej velkej film.

A jak dlouho trvalo, než jste dali dohromady všechny herce?
Mackenzie se připojila k projektu někdy kolem Halloweenu. Natáčení mělo začít 6. ledna. Takže jsme měli dva měsíce na casting. Což může znít šíleně, ale když děláš projekt tohoto rozsahu, kratší intervaly pracujou ve tvůj prospěch. Herci už tou dobou totiž budou znát svůj lednovej rozvrh, takže je jednodušší sladit plány. Kdybychom se o totéž pokoušeli dřív, možná by ještě váhali a čekali na nějakou lepší práci.

Improvizoval někdo v některé z rolí, nebo se jelo podle scénáře?
Velmi málo improvizace. Jedním ze společných důvodů, proč herci nakonec kývli na nabídky, bylo to, že se jim líbil nějaký konkrétní dialog a vykreslení charakteru té či které postavy. Ale Brandon T. Jackson a Rob Huebel jsou profesionální improvizátoři, takže ti si určitě občas přizpůsobili dialogy podle sebe.

Když mluvíme o scénáři: ráda bych zdůraznila, jak jsem z něj byla nadšená. Vtipný, chytrý a s velmi dobře napsanou ženskou hrdinkou, i když tak neobvykou, jak jen Izzy je. Co tě inspirovalo?
Samotná Izzy je postava, kterou jsem měl v hlavě přes deset let. Prostě jsem měl tuhle vizi holky v zakrváceným bílým smokingu jak sedí na zadním sedadle taxíku. Nevěděl jsem přesně, jestli to je začátek filmu nebo konec. Ale vždy mi to připadalo jako zajímavá myšlenka. Pak jsem začal psát a jednotlivý vrstvy jejího charakteru se přede mnou začaly samy odhalovat… že je neúspěšná muzikantka, je na životní křižovatce, v jaké kapele asi hraje. V hlavě vrtal červík, že by mohla být Riot Grrrl. Tenhle hudební žánr pro mě byl strašně důležitej, když jsem vyrůstal, během psaní jsem poslouchal Heavens to Betsy, Bratmobile a Bikini Kill, všechno se to začalo spojovat. V počátečních fázích psaní scénáře hodně improvizuju. Později postupuju systematicky, ale na začátku se nechávám vést instinktem. Takže tohle všechno se tak nějak spojilo dohromady.

Byl scénář založen na nějaké události z tvého života?
Hlavní děj je velmi podobnej něčemu, čím jsem si sám prošel. Byly doby, kdy mi přišlo, že se mi nic nedaří, osobně ani profesně. Nic nebylo v pořádku a jako by všechno, na čem mi záleželo, končilo spláchnutím do záchodu. A aby toho nebylo málo, zjistil jsem, že někdo, koho jsem pokládal za blízkýho přítele, mě za zády aktivně podrážel tak jako Whitney Izzy. Bylo to hrozný. A smutným způsobem naprosto univerzální. Pokaždé, když pustím tenhle film divákům, ani nemůžu říct, kolik lidí za mnou pak přijde a říkají: "Jasně, tohle přesně jsem si prožil". A vždycky následujou jména: hajzl Mike, mrcha Sarah, "jestli ještě někdy potkám Peteho, tak…" Film si z toho samozřejmě dělá legraci, ale zároveň tam tyhle pocity otevřeně jsou.
A pak je tu ta vize života naplněného kreativitou. Co se stane, když se ti přestane dařit a člověk zjistí, že možná nebude mezi těma šťastlivcema, kterejm se podaří se prosadit? Vzdám to? Je to skutečně ta správná volba? Nebo je to jen bezpečná volba? Co se stane, když to vzdám? Všechno, na čem mi záleží, bude pryč, co mi zbyde, co budu dělat? Je to něco, čím jsem si procházel v různých fázích své kariéry, chtěl alespoň část tohohle dilematu zachytit.

Mackenzie Davis je opravdu výrazná herečka s úžasnou schopností předvést svou emocionální inteligenci, tak říkajíc. Tento snímek byl velkou příležitostí, která ji dovolila ukázat širokou škálu jejího hereckého rejstříku. Jaká byla spolupráce s ní?
Pohodová. A neskutečně naplňující. Její profesionalita a pracovitost je inspirující. Poznámky, které si dělá? Můj bože, to jsou romány. Je jak stroj, vyznává pracovitost a řemeslo. Já jsem ze stejnýho těsta, oba jsme velmi přemýšliví a precizní. Zároveň se ale neustále snažíme netlačit na pilu a práci si užít. Takže jsme si dobře sedli.
Bez přehánění je to jedna z nejtalentovanějších hereček na světě. Její schopnost naslouchat, vnímat všechny detaily scény, reagovat na ně a způsobit, aby se to vše stalo hmatatelně skutečným je úžasná. Napadá mě srovnání s Jamesem Deanem. Ona dělá spoustu věcí tak, jak by je dělal on, je velmi živočišná, přitom ale způsobem, kterej je nenucenej a autentickej.

Nějaké zábavné historky z natáčení?
Během preprodukce jsem Mackenzie poslal nějaký fotky bot, který jsem chtěl, aby měla jako Izzy na sobě: 90 % filmu má stejný kostým, takže to byla docela důležitá volba. Jsem hodně puntičkářský co se rozhodování kolem filmu týče, nechtěl jsem se unáhlit. Předpokládal jsem, že Mackenzie řekne něco jako: “Bezva, tyhle boty jsou fajn.” Místo toho jsem od Mackenzie obdržel dvoustránkový e-mail, kde mi v detailních bodech vysvětlila, že Izzy by nosila jiný. Vzpomínam si, že jsem se křenil od ucha k uchu: ale pokud měl film za něco stát, představitelka Izzy si ho prostě musela ukradnout pro sebe. Od tý chvíle mi bylo jasný, že to bude něco.

Filmová Izzy je celkem dost excentrická. Kdybys to měl říct vlastními slovy, kdo je Izzy?
Izzy je jako já v určitý fázi mýho života. Se všema chybama. Je vnitřně nedozrálá a egoistická. Umí být zlá, nepříjemná, sarkastická, ale umí se i zastavit a naslouchat lidem kolem sebe. Vyslechne si jejich příběh. Je velmi empatická. Umí vidět krásu okolo sebe a vnitřně ji prožívat. Záleží jí na lidech. Nesnáší přetvářky a jakýkoli pózy. Je zábavná, okouzlující, plná energie a života. Zápasí se životem a nástrahama, co jí předhazuje. Film je nadsázka, ale opravdu jsem chtěl, aby Izzy působila jako skutečnej člověk, kterýmu táhne na třicet a je ztracenej na životních křižovatkách.

Jak důležité bylo pro celé natáčení, že se odehrávalo v LA? Vnímala jsem, že to hrálo určitou roli, v míře bláznivosti, ve vyloučení určitých typů lidí z běžné společnosti, ve vzdálenostech atd.
Ano. LA je důležitou součástí filmu. Pokud znáte LA, bude v něm pro vás spousta věcí povědomá. Pokud ne, měli byste o něm získat věrný a živý obrázek. Je to město s mnoha naplavenýma podivínama a snílkama, město plné zklamaných snů a prázdných nadějí a Izzy nám umožňuje tohle všechno vidět. Nápad s potížema při cestování z jednoho konce na druhej byl perfektní metaforou pro její cestu. Většina lidí, i když tu nikdy nebyli, pochopí, že je to velmi náročné město na zorientování: stejně jako Izzyin život se stává těžce řiditelným z emocionálního hlediska. Tyhle dvě věci by měly jít pro diváka ruku v ruce. Samozřejmě, že by si mohla zavolat Uber, ale o realističnost nám nešlo. Obtíže té cesty jsou metaforou.

Tohle byl tvůj celovečerní debut. Vím, že jsi v průběhu své kariéry psal i režíroval hlavně pro televizi, proto mě zajímá jestli je teď tvým úmyslem přejít na natáčení filmů určených pro kina.
Znáš to. Televize tu vždy bude. Je to vzrušující médium se spoustou úskalí a práce na pořadech může být někdy opravdu smysluplná, když se ti podaří odvyprávět takový příběh jako mají Šílenci z Manhattanu, Perníkový táta nebo Hra o trůny. To je jako číst dlouhý román. Zatímco celovečeráky jsou vedle toho něco jako povídka. Nutno dodat, že kdybych si mohl vybrat, točil bych jen celovečerní filmy. Přitahuje mě na nich nejvíc pravě ten krátkej čas, za kterej se musí příběh odvyprávět. Můj další projekt je detektivka. Snad se nám ho podaří rozjet do konce roku. Bude to pořád můj styl a moje vypravování, vybral jsem si žánr, kterej jsem vždy miloval.

Kdybys měl říci jeden důvod, proč by lidé měli vidět tvůj film (ať už v kině, pokud mohou, nebo přes streamovací služby), který by to byl?
Izzy je takovým návratem mezi devadesátkový nezávislý snímky jako Clerks, Mé soukromé Idaho (1991), Proutníci (1996), Flákač (1991) a Grázlové (1996). Je bezprostřední, nadupanej, stylově agresivní: je to zábavnej film, ale když je potřeba, bere se vážně. O tohle nezávislá scéna v posledních letech přišla a my jsme se pokusili to drobet vrátit zpět. Ne každý nezávislý film musí být nutně hutný drama plný problémů. I takové se nám líbí. Ale kolik lidí, tolik chutí a malé filmy můžou být taky zábavné.