Karel Dobrý: O divadle, filmu, Hastrmanovi a času stráveném v Sýrii

Hastrman je živelný polobůh svíraný společností, v níž se právě nachází. To jsme měli společné. A pak fascinaci živly. Fascinují mě stejně jako jeho. Zvířecím pudům nechává hastrman na rozdíl od lidí průchod. A k tomu žije pod vodou i na souši jako takový obojživelník postižený lidskými slabostmi, kterým podléhá, což nebere konce, protože je svým způsobem nesmrtelný. Tu nesmrtelnost mu nezávidím. Nechci a neumím si pro sebe něco takového ani představit.

Miluju vodu.

Jako kluk na plovárně jsem chtěl skočit po hlavě do vody. Udělat to radostně. Tušil jsem, že to bude působit organicky, a věřil, že to posílí důvěru mezi hastrmanem a divákem.

V příběhu je dobře ilustrována lidská malost, a to je poučné vždycky. Dává se tu průchod zamlčovaným věcem v člověku, emocím a studu, ale zároveň zločinu a všem těm nízkým věcem v nás. A nabízí se tu různé podoby lásky. Jeden Katynku čistě miluje, jiný ji až chorobně uctívá a další ji zbožšťuje. V hastrmanovi se to všechno spojuje. Čistě se zamiluje, ale tepe v něm chtíč. Není to jen vášeň, je to i jistá chlípnost. A pak je to i sobecká láska. Záleží na divákovi, s čím z toho se identifikuje.nebo raději ani nepomyslet a rovnou zapomenout. Nekonečná harmonie i hluboké šrámy. Pak je alespoň z čeho čerpat.

Už kvůli tomu, co je mezi těmi dvěma, stojí za to poznat příběh Miloše Urbana. Je tam všechno, na co dokáže obyčejný smrtelník jen pomyslet,

Bylo to jako z animovaného filmu. Simona Zmrzlá má krásné hluboké hnědé oči. Tvůrci zachovali oči, jaké napsal Katynce do svého románu Urban. Kdyby tenkrát Urban Simonu znal, možná by nechal Katynce oči hnědé.

Je mi vzdáleně blízký. Asi tak jako návštěva kostela. Líbí se mi to, ale osobně tam nechodím. Každý rituál mě přitahuje. Je v něm obsažené soustředění, jasně dané kroky, je v tom řád, který je podmanivý. V tomto smyslu mě přitahují nejrůznější rituály, ať už pohanské, křesťanské, židovské nebo arabské.

Ocitl jsem se tam jako chovanec svých prarodičů, děda tam byl jako stavař na služební cestě. Pobýval jsem tam mezi svým osmým až dvanáctým rokem. V tom věku jsem byl velmi otevřený, a domnívám se tak, že mě to jistě ovlivnilo. Ať už bezbřehost, s níž dokážou Arabové žít, tak sytost všech těch barev a vůní, vyprahlá poušť, kouzelná pouštní města, archeologická naleziště nebo každý pátek cesta k moři. A hory. Uhranul mě i Libanon a Jordánsko. Chvíli jsem lyžoval, pak zase jezdil v člunu. K tomu Bejrút, tzv. Paříž blízkého východu, pro mě jako „kluka z Vysočan“ bomba. Arabský svět jsem měl jako dítě rád, dnes na něj koukám s obavami. A velké zážitky z dětství mi nahrazují zvířata.

Ty mám spojené s těmi zvířaty - s koňmi. Klasické činnosti spojené s péčí o koně včetně vykydání maštale. Hastrman má například rituál broušení nehtů. Můj čtyřicetiminutový rituál na place tak spočíval v jejich nandání a sundat je bylo na půl hodiny. V životě s nehty hastrmana jsem potřeboval k některým činnostem i asistenci, v určitých chvílích to bylo až komické. Zvykl jsem si na to. Zase jsem je mohl používat místo hřebenu a dobře jsem se podrbal na hlavě.

K jižním Čechám, což je dáno magií blat. A pak ryzím charakterem zdejších obyvatel. Utíkám tam z města. Centrum Prahy se mi z pohledu rezidenta Prahy 1 odcizilo, hodně původních obyvatel se odstěhovalo. Ve městě je to o mnoho barvitější, ale na vsi jsou vztahy mnohem trvalejší. Odpojil jsem se na čas od divadla, ale v rámci divadelní obce to cítím tak, že se lidi dneska společně nepotkávají. Možná v rámci jednotlivých divadel. Těžko srovnávat, ale v současnosti je mi bližší vesnické prostředí. To je založené na praktických věcech, vzájemné domluvě a pomoci. A to i přesto, že si v podstatě všichni vidí do světnice. S tou krajinou je to na vsi dnes smutnější, vidím pole a všude akorát řepka. 

Musí být, jinak se všichni zardousíme odpadky. Už teď má skvrna z nich v Tichém oceánu rozlohu dvou Francií. Jestli si někdo myslí, že se ho to netýká, je to nebezpečný idiot. A těch znečistění naší planety je celá řada.

Herecký typ, jazyková výbava a profesní zdatnost. Setkal jsem se s nejlepšími lidmi ve svém oboru. Za všechny můžu například jmenovat amerického režiséra Briana De Palmu, v jehož velkofilmu Mission: Impossible jsem si kdysi zahrál.

Ondřej Havelka a Diviš Marek. Čestmír Kopecký, který měl od začátku jasnou představu. Ondra mi dal roli. Čestmír důvěru. Diviš mi dal pracovní vzor. Byl mimořádně pracovitý, pozitivní a klidný.

Divadlo vs. film… Co vy na to?

Momentálně je mi film milejší. Hodně jsem toho na divadle odehrál a býval jsem už vyčerpán. Při filmování je větší klid. Člověk má možnost volby mezi různými jetími, v divadle se herec musí z chyb dostat naživo, je to vzrušující, ale zároveň stresující. Nicméně na podzim začínám zkoušet ve Vídni s režisérem Dušanem Pařízkem. Titul zatím prozradit nemůžu.