„Sedmdesátka je čas udělat si v životě summa summarum,“ říká protagonista filmu Nechte zpívat Mišíka

Když za vámi poprvé režisérka Jitka Němcová přišla s tím, že by o vás chtěla natočit dokument, čím vás přesvědčila? Rockeři coby věční “rebelové" o pomníky moc nestojí…
No, v devětašedesáti už žádnej moc bouřlivej rocker nejsem. Ale Jitka přišla s takovými vizemi a nápady, jak by měl film vypadat, že mě to přesvědčilo. Přece jenom sedmdesátka je i čas udělat si v životě takové to "summa summarum". Neberu to datum úplně jako zlom, ale vzhledem k tomu, co se třeba stalo s Radimem Hladíkem, je na určitou bilanci asi čas. 

Ve filmu se objeví asi jedno z úplně posledních vystoupení Radima Hladíka…
Při rozhovoru byl ještě v pohodě a dokonce ani nepotřeboval kyslík, i když jsme věděli, že ta jeho nemoc je těžko řešitelná. Zaplať pánbůh, že se s ním ještě stačil udělat rozhovor. My jsme spolu v posledních letech hrávali občasně ještě s Honzou Hrubým tria nebo jsme vystupovali i sami dva s Radimem, ale bylo to čím dál těžší.

Film má omezenou délku. Jak je podle vás těžké vměstnat padesát aktivních muzikantských let a sedmdesát let života do necelých dvou hodin?
To je spíš otázka na režisérku, i když jsme spolu věci konzultovali. Natáčení probíhalo na Kavčích horách na té “mé” planetce. Kromě jiného jsme strávili tři dny v takzvané badatelně v České televizi, kde jsme s Ondřejem Bezrem a s Věrou Horníkovou vybírali z toho obrovského množství materiál – a byl jsem sám překvapen, kolik toho tam bylo – a udělali jsme takový předvýběr.

Co vy sám jste ve filmu chtěl mít?
Všechno to, aby se obraz o mně co nejvíce blížil skutečnosti. Nechtěl jsem žádnej idealizovanej obrázek. Dokonce Jitka měla takový docela střelený nápady, třeba s tou planetkou, kdy vedu rozhovor se slepicí.  Nejdřív jsem byl trochu zaskočenej, ale pak jsem se nadchnul, protože jsem si říkal, že trocha absurdity nevadí, a naopak, je dobře, když to nebude úplně seriózní. Za sebe bych byl samozřejmě rád, aby tam byla muzika. Protože to je podstata mého celoživotního konání. Jsou tam i části koncertů, který se našly. Chtěl bych tam písničky, které jsou fajn, a ani to nemusejí být ty nejslavnější. I když samozřejmě takový ty takzvaný hity tam budou taky. Pak tam bude spousta povídání a některý hraný situace z mého života, takže snad to bude pro diváky dostatečně pestrý a cáklý.

A když jste hrubý střih filmu viděl, našel jste tam své představy?
Ano, hrubý sestřih jsem viděl, ale neprozradím! Jen snad to, že jsme se u toho dost nasmáli.

Jaké pro vás bylo samotné natáčení?
Naštěstí jsem byl v rozpoložení, že mě to moc nezatěžovalo, dokonce na mě byli tak hodní, že mě vozili autem. Sympatický setkání jsme prožili na Kleti, kde jsme si povídali o té mé planetce Mišík.

Jaký je to vlastně pocit mít vlastní planetku?
Trochu zvláštní. Někde ve vesmíru lítá kus šutru, co má průměr asi čtyři kilometry a z našeho pozemského pohledu nese vaše jméno.

Na tu planetku, tedy její model vytvořený v ateliérech České televize, zasadila režisérka onu část filmu, ve které vzpomínáte a komentujete události svého života…
Myslím, že to byl od Jitky úžasný nápad a od architekta Petra Pištěka a všech, co se na tom podíleli, skvělá práce. Bezvadný taky bylo, že na té planetce je lednice se spoustou piva a moudrá slepice, která s pochopením naslouchá, co tam povídám na různá témata. A všechno z dáli osvětluje Jupiter. Je to vlastně můj první herecký part, i když hraju sám sebe.

Bylo pro vás těžké takhle vyprávět přímo na kameru?
Pro mě jo. Nevadí mi třeba povídat si s někým v hospodě, ale jakmile na vás mířej kamery, najednou se myšlenky někam rozbíhaj a nejsou jaksi ucelený. Je to prostě jiná disciplína než ta muzikantská.

Shodli jste se s režisérkou na tom, kdo by měl ve filmu vystupovat z vašich kolegů a přátel?
Myslím, že jsme nikdy nebyli v zásadním rozporu. Jitka se velmi dobře připravila, a když napsala scénář, už jsme dělali jen dílčí změny a upravovali nepřesnosti. Je tam pojednaná i ta peripetie mého života o mém tatínkovi. Byl to americký důstojník, se kterým moje maminka prožila takovou love story, a já jsem celý život žil v domnění, že padl v Koreji. A díky tomuto filmu jsme došli k takovému úžasnému zjištění, že je vlastně všechno jinak…

Do Ameriky se kvůli hledání svého dědečka vydal i váš syn Adam…  
On tam jezdí teď často na různé castingy a herecké kurzy, i aby si zlepšil angličtinu, kterou už mluví docela plynně a dokonce bez akcentu.

S Adamem jste se sešel i před kamerou tohoto dokumentu. Objevil jste při společné práci nějakou jeho stránku, kterou jste třeba neznal?
Ne, vůbec ne. My jsme v takovém dobrém vztahu a otevřeně si o všem povídáme, že se o něm asi nemůžu dozvědět nic, co bych neznal a nevěděl.

A co říká na skutečnost, že o vás vznikl film, vaše ostatní rodina?
Všichni z mé blízké rodiny dostali své malé role. Vystupuje tam kromě Adama také moje manželka Eva, dcera Bára a je tam zapojený i můj nejstarší syn z prvního manželství Maťo. Všichni jsou zvyklí, že se kolem mě a koncertů občas něco děje. Ale nikdy to nebyla nějaká převratná sláva. Za bolševika jsme byli pod kategorií "menšinový žánr". A já se tak cítím vlastně dodneška. Taková bluesovo-folková muzika. Jsme pop, ale ne ten v hlavním proudu. Ale my si to užíváme, prostředí stejně naladěných diváků, bývá jich na koncertech tak dvě stě, tři sta. Jako mladý rocker jsem si lebedil, když jsem si četl životopisy různých bluesmenů a bavilo mě, jak hrajou po klubech a putykách, a já si říkal, jak by bylo úžasný, kdybych mohl tak elegantně zestárnout hraním po hospodách. No a ono se mi to víceméně zaplať pánbůh daří.

Myslíte, že jste dobře odhadl, ze kterých vašich písniček se stanou hity a přežijí v čase?
My jsme to nikdy takhle neměli – že chceme mít hit. Dneska je to úplně zásadní věc, aby skupina měla hit. Dělali jsme písničky, aby nás to bavilo, a já měl na mysli vždycky nějaké vyprávění, bavily mě poetičtější texty, které nesou i sdělení. Zhudebňoval jsem si proto i nějaké básně. Byl jsem iniciován sdružením Šafrán, což byl Vláďa Merta, Jarda Hutka, měl jsem rád Vlastu Třešňáka, Dášu Voňkovou a spol., prostě tenhle okruh folkařů. Což jsem přenesl i do své kapely ETC, a i když se v ní vystřídala spousta hudebníků, většinou jsme v tomhle souzněli. Že text písničky nejsou jen slova do rytmu. Trochu se tomu přizpůsoboval i můj styl zpěvu, který je tak trochu vyprávěcí.

Takže když jste udělali nějakou písničku, opravdu jste nepoznal, že jste právě stvořili hit?
No musím přiznat, že nepoznal. Snad jen v případě Variace na renesanční téma jsem měl pocit, že se to povedlo, to je tak silnej text a snad i melodie s aranží, na které se podílel Honza Hrubý. Tehdy jsme měli pocit, že je to silná písnička. Protože jsme ji poprvé zahráli na koncertě v Lucerně – to byl nějakej pětasedmdesátej rok, ještě než jsme Variaci nahráli na desku, posluchači zařvali. V našem bigbítovým programu jsme najednou zahráli akustickou písničku a bylo hned jasný, že posluchače chytla. Ale třeba mě nikdy nenapadlo, že bude hit z písničky Stříhali dohola malého chlapečka. Ta se ale zase trefila přesně do doby, kdy se odváděli kluci na vojnu a my byli ty máničky... Ale nenapadlo mě, že to úspěšně přežije až do dneška.

Myslíte, že se o vás fanoušci z filmu dozvědí něco víc, než jak vás a vaši muziku znají? 
Asi ti, kteří mě sledují celý život, tedy mí vrstevníci, tam nic moc nového nenajdou. Ale teenageři a posluchači ve věku našich dětí, tedy kolem čtyřicítky, kteří hlavně chodí na naše koncerty, se mohou dozvědět leccos, co nevědí.

Vaše dnešní publikum netvoří převážně vaše generace?
My jsme jako ETC přece jen soubor, který jezdí víc kluby a hospody a tenhle druh sálů, než velké koncerty. Já někdy jezdím i trio. A tam překvapivě hodně chodí mladý lidi, tak si člověk říká, že by ještě mohl vydržet. Protože je to pro mě zábavný. Občas v létě taky hrajeme velký festivaly a i tam máme plno.

A čím si vysvětlujete, že vaše generace už na koncerty moc nechodí?
Já se vždycky před vystoupením ptám, kolik je tam důchodců. A většinou odpověď je, že moc "šediváků", jak jim říkáme, v publiku není. Asi mají jiný starosti, nebo už je to taky nemusí bavit. My jsme přece jen trochu bigbít. A oni už to všechno slyšeli tolikrát!