"Trpaslík je dobrodružná rodinná komedie, která není pro celou rodinu," říká režisér Jan Prušinovský

Anotace k Trpaslíkovi: Obyčejná rodina z Nymburka. Jarda a Katka Staňkovi. Vedou spolu provaznictví v uličce u náměstí. V obchodních i  rodinných strategiích se ale, slušně řečeno, dost často neshodují. Jejich patnáctiletý syn Luděk chodí do kvarty místního gymnázia, chtěl by se stát hip-hoperem, ale zatím se cítí spíš nepochopen. Dcera Janička by se zase navzdory všem ráda stala právničkou jako její strýc Vladimír Novotný, nejobávanější nymburský právník. Vladimírova krásná žena Pavlína by něco moc ráda, ale vůbec neví, co by to mělo být. To děda Václav ví moc dobře. Má nejradši kaši, ovšem ne tu, co dělají v domově důchodců. Staňkovi,  jejich příbuzní, známí a sousedé, nejsou, jak už to bývá, se svými životy docela spokojeni. Že by ale nakonec mohlo být i hůř, na to v rozhodující chvíli nikdo z nich samozřejmě nemyslí.

Prušinovský a Kolečko – nevzniká něco jako značka (podobně jako u dvojic typu Svěrák a Smoljak, Hřebejk a Jarchovský)? Diváci od vás dvou mají nějaká očekávání a s tím souvisejí případná zklamání. Vnímáte to nějak?
Naše spojení není jako u zmiňovaných dvojic. My s Petrem vlastně nespolupracujeme výhradně, a dokonce bych ani neřekl, že často. A dá se říct, že jsme se spolu naučili psát až poměrně nedávno. Okresní přebor jsem připravil prakticky sám a Petr do toho vstoupil až posléze jako druhý scenárista. Čtvrtá hvězda byla výsledkem střetu tří autorů. Mě, Petra a Mirka Krobota.
Trpaslík je vlastně první text, který jsme spolu dělali jako tvůrčí dvojice, tedy od námětu po poslední verzi. Ale nemyslím si, že bychom se stali tvůrčí dvojicí výše zmíněného typu. Petr má spoustu svých projektů a je napojen i na jiné režiséry a já jsem zase napojený i na jiné scenáristy. Každopádně se na sebe vždycky těšíme.

Jakým způsobem vlastně s Petrem Kolečkem pracujete? Vyměňujete si napsané texty? Jste fyzicky při psaní spolu? Jak poznáte, co je vtipné?
Konkrétně u Trpaslíka jsme se nejprve hodně scházeli a jenom po sobě házeli nápady. Když se nějaký ujal a shodli jsme se, tak jsme napsali obsah jednotlivých dílů. Potom jsme si epizody rozhodili, kdo co bude psát, ty napsali a navzájem si to prohazovali. Vznikají absurdní situace, kdy už sami nevíme, kdo co vymyslel, a kritizujeme své vlastní nápady. Když jsme byli s textem spokojení, tak jsme to dali číst dramaturgům a ti to poznámkovali.
Tuhle fázi Petr dost nesnáší a naopak já ji mám moc rád, přestože u toho vlastně také dost trpím. Většinou pak text finalizuji sám, ale není to proto, abych měl poslední slovo. Zaprvé si tím text memoruji, abych si ho pamatoval pro natáčení, a také ho často ještě měním po čtených zkouškách, kde ho rozebírám s herci.

V jednom rozhovoru jste řekl, že jako scenárista máte absolutní svobodu, zatímco jako režisér jste spíše manažerem. Tady jste opět obojí. Omezujete sám sebe už při psaní? Nebo myslíte při psaní na to, jak obtížné bude zrovna tohle zrežírovat? Zkrátka – funguje tam nějaká autocenzura?
Autocenzura panuje spíš ve výběru látky. Například jsem určitou dobu uvažoval o tom, napsat scénář o hokejových mistrech světa, kteří posléze skončili v komunistickém lágru. Když jsem viděl fotky, jak vypadala olympiáda ve Svatém Mořici, kde se hrál hokej na otevřeném jezeře pod tím nádherným zámkem, prostě mi bylo jasné, že to v Čechách nikdo nezafinancuje, a pokud ano, tak za cenu, že do scénáře bude kecat nějaký zbohatlý taxikář. Takže se snažím vybírat látky, které jsou v českém prostředí zdravě realizovatelné.
Co se týče jednotlivých scén, tak se spíš snažím překonávat svou vrozenou neochotu pobývat na natáčení déle, než je nutné. Vím, že natočit vtipný dialog u stolu je méně náročné než natočit vtipnou situaci, která je v pohybu.
Čím dál více se snažím svou vlastní komfortnost překonávat, ale není to snadné. Naprosto rozumím Woodymu Allenovi, proč chce točit maximálně dva bloky od svého bytu a natáčí čistě dialogové přestřelky, nejlépe v jednom záběru. Stejně jako on chci být doma na večeři.

U Kober a Užovek jste sám přiznal, že jste média trochu vmanipuloval do označení „sociální drama“ – pojďme tomu předejít u Trpaslíka a definujte žánr.
Trpaslík je dobrodružná rodinná komedie, která není pro celou rodinu. Nebo první rodinná komedie s označením mládeži nepřístupné. Taky jsem někomu říkal, že jsem chtěl natočit něco, co by se mi líbilo, kdyby mi dneska bylo patnáct. Nevím, co z toho definuje Trpaslíka nejlépe a co je manipulace.

Ještě ke Kobrám a Užovkám – taky jste řekl, že scéna u hracích automatů vychází z vašeho reálného zážitku. Jak moc pracujete s vlastními historkami ve scénářích a jak moc toho je v Trpaslíkovi?
To jsou takové detaily. Třeba jezdím na skútru a párkrát jsem z něj spad. Většinou je to hrozně trapný pád. Ze skútru totiž z devadesáti procent člověk spadne, když se rozjíždí nebo když zastavuje. Tohle jsem v Trpaslíkovi několikrát použil.

Když jste Trpaslíka připravovali, mluvil jste o navázání na „macourkovskou tradici“. Co jste tím přesně myslel?
Je to už hodně dlouho, co jsem viděl jednu Petrovu divadelní inscenaci pro děti na Kladně. Byla o chlapečkovi, který dostal k narozeninám Game Boye. Nechtěl ho dát z ruky. Petr pro ty děcka definoval závislost na počítačových hrách jako prapodivnou nemoc. Rodiče tahali chlapečka s Game Boyem v ruce po doktorech, cpali ho práškama a nakonec mu doktor dokonce chtěl amputovat ruce. Svým principem a lehkostí mi to připomnělo pohádky Miloše Macourka, hlavně ty knižní, třeba o chlapečkovi, co se mamince schoval v mixéru a ona z něj upekla bábovku. Přesně něco takového jsme s Petrem chtěli udělat. Absurdní princip, dovést něco do groteskní, ale pravdivé krajnosti. Vůbec nejde o nějaká kouzla nebo pohádkové světy naruby.
Tak známe Macourka z povrchu. V tom jeho světě je fantastické především to, jak se nikdo nediví, že učitelce narostou králičí zuby. Jak všichni řeší ty šílené situace pragmaticky. Učitelce se řekne, že si ty zuby musí brousit, jinak je bude mít až k bradě. Tenhle kód jsem měl na mysli. Jestli se to povedlo, to fakt nevím. Ale hodně jsme se snažili a trvalo nám to opravdu velmi dlouho. První verze Trpaslíka vznikly někdy po natáčení Okresního přeboru, to je už osm let. Říkám otevřeně, může to být těžký průšvih.

Jak se přemlouvá Josef Abrhám, aby si zahrál senilního starce?
Josef je stará škola a to já mám hrozně rád. Dlouho váhá, všechno řeší dopředu, trochu se nekamarádí s mobilním telefonem, takže tak. Pár lidí mi říkalo, že to herec jeho kalibru nevezme, ale já to natruc zkusil. Dal jsem mu scénář a neřekl mu, jakou roli by měl hrát. Zavolal asi za týden a řekl, že by si zahrál toho dědečka.

Trpaslík se hemží teenagery a bývá docela problém pro tvůrce středního věku, aby nezobrazovali jejich svět svým pohledem. Nebáli jste se trapnosti?
Strašně jsem se toho bál. Byla to moje noční můra, ale zároveň největší výzva a pro mě středobod celého projektu. Nebudou moje fórky pro ty puberťáky trapný? Nebudou se kroutit a dělat blbosti, nebudou se smát některým vyloženě anachronickým replikám? Vůbec jsem nevěděl, jak na to. Tak jsem jim to řek. Říkal jsem třeba: „Tohle se vám říká dobře? Jak bys to řek ty? Co bys v týhle situaci udělal?“ Holky se třeba v jedné scéně při pozdravu objaly a líbaly a já říkám: „Holky, ale vy jste se před hodinou viděly ve škole, proč se líbáte, jako byste se neviděly tejden?“ A ony, že to tak dělaj. Tak říkám, oukej, tak to tak dělejte.

Určitě mi někdo někde vyčte, že jsem je třeba i zneužil, ale to rozhodně popírám. K ničemu jsem je nenutil a někdy jsem je spíš krotil. Protože to nebyli herci, chvíli to samozřejmě trvalo, než se to nějak chytlo. Také s námi byl někdo déle a jiní zase jenom tak nárazově, ale postupem času jsem začal cítit, že je to snad i baví. Málokdy se ráno těším do práce, asi jako kdokoli jiný, ale vždycky, když jsem v autě v plánu viděl, že točím s touhle partičkou, strašně jsem se těšil. I když ten řev, co vyrábí celý den ve škole, je opravdu vyčerpávající.

Nechtěl jste na place novináře, jen velmi málo informací se z natáčení dostalo ven. Je to tak trochu tajný projekt – proč ta zdrženlivost?
Když jsem dělal Okresní přebor nebo Čtvrtou hvězdu, tak to bylo celkem jasné. Tam se řeklo, že je to o fotbalistech nebo o hotelu. Trpaslík se ale neopírá o nějakou konkrétní komunitu, není to profesní seriál. Jeho hlavním motorem je příběh. Trpaslíka jsem se pokusil vyprávět jako dobrodružství a v tom dobrodružství se většinou něco hledá, odkrývá nějaké tajemství. Moc bych si přál, aby ho odkryli diváci sami, byli překvapení, co se stane, a snad je i zajímalo, co se stane dál. Proto jsme si řekli, že se budeme snažit právě tyhle emoce nekazit tím, že jim odkryjeme karty nějakými reportážemi nebo nabušeným trailerem, ze kterého se dá hned přečíst, o čem to bude.
Sám mám někdy pocit, že tu samotnou emoci ze sledování nějakých filmů nebo seriálů si už pro sebe kradou ty kampaně. Všechno je předem hned nejlepší, nejzábavnější a nejnabušenější. Lidi jsou pak zklamaní, protože to nejlepší, nejzábavnější a nejnabušenější už znají právě z té kampaně a nic víc už v samotném filmu nebo seriálu není.