Z redakčního archivu: Pavel Liška objevuje svět vltavínů v dramatu Zloději zelených koní
Bylo pro vás téma Zlodějů zelených koní zajímavé? Byl to pro mě úplně novej svět. Já jsem o vltavínech do té doby neměl ani tušení. Je to obrovský téma pro film. Vlastně se divím, že doteď po něm ještě nikdo nesáhl. Možná se o tom opravdu moc nemluví. To je přeci žánr, který u nás tak chybí. Šance natočit skutečný český dobrodružný film Divokej jih. A navíc - založený na skutečných faktech. Kameny starý čtrnáct a půl milionu let, spadlý z vesmíru a zrovinka z celý planety jen na pár místech v jižních Čechách a sem tam na Moravě. Kopou se u nás už pár desítek let, samozřejmě ilegálně. Jsou u nás opravdoví hledači, kteří se tím dobře živí. Zlatá česká horečka. No ale taky, po nějaké době, byl pro mě objev i samotný scénář. Myslím, že s tím úžasným tématem naložili Dan se svou ženou Hanou a Petrem Jarchovským moc povedeně.
Trailer:
Váš hrdina Kačmar se dal na cestu hledače vltavínů především kvůlifinančnímu prospěchu. Jak jste vnímal tuto rozporuplnou postavu outsidera, který touží po lepší existenci za každou cenu, ale má v sobě istřípky charakteru a smyslu pro přátelství? Je to moc dobrá postava do příběhu a taky moc dobrá na hraní. Kačmar je vlastně na první pohled regulérní hovado. A vlastně i na druhý pohled. Ale je to taky jenom člověk, má svoji duši a v ní má taky, i když hodně hluboko a dobře ukrytý, právě ty střípky toho pochopitelnýho a vlastně dobrýho. A právě to mi z něho dělalo tu figuru tak zajímavou. Já se z něj nesnažil dělat lepšího, než je. Chtěl jsem, aby do něj bylo aspoň trochu vidět a tak mu i o to víc rozumět.
V obecnější rovině příběh vypovídá o odvěkém konfliktu mužské touhy podobrodružství a posedlosti „zlatokopeckou horečkou“ a ženské po poklidnémspořádaném domově. Myslíte, že takový příběh z českého Klondiku je dnesvůbec aktuální? Dalo by se říct, že se tady kloubí vlastně víc žánrů dohromady. Dobrodružný, kriminální, sociální, film o vztazích mezi mužem a ženou a nakonec i o přátelství. Je to o věcech, který se nás stále dotýkají. S tím bonusem kovbojky.
Jaká byla vaše spolupráce s režisérem Danem Wlodarczykem a třemi dalšími hereckými protagonisty? S Danem jsem se jen krátce a trochu znal z předešlé televizní spolupráce. Ve skutečnosti jsem se o něm víc dozvěděl až tady. Ve filmu se nemůžou dělat takový kompromisy jako u televizní tvorby, a tak i komunikace mezi námi byla tady zaostřenější. Dan je vnímavý a vlídný člověk. A tak i režíruje. Je to on, kdo si vltavíny vyhrabal a dokázal dovést až na plátno. Vzájemně jsme si naslouchali a myslím, že jsem ty věci s Danem cítil podobně. S Markem Adamczykem jsem se potkal poprvé a bylo to fajn. Jenůfu Bokovou znám už jako malou holčičku. Bylo to proto v něčem prapodivný, jelikož s ní mám v příběhu hodně intimní nepříjemnou nedořešenou událost, která je důležitým motivem celýho filmu. Je to prostě úchylný povolání. Jenůfa je velkej talent. Je intuitivní, chytrá a neskutečně pravdivá. Nebo skutečně pravdivá.
Jak fyzicky náročné byly scény kopání a hledání vltavínů? Všechno nám vykopali rekvizitáři nebo stavba. My jsme kopali jen pár minut na záběr. Ale někdy to byla fakt fuška i pro nás, od úsvitu celej den zahrabaný v hlíně, když mělo pršet, tak v blátě. Mokro, zima, únava... Párkrát jsme byli pořádně vyfluslí i my, kteří jsme si na opravdové kopáče jen hráli.
Pochopil jste onu posedlost, která žene i seriózní chlapy od rodin k riskantním výpravám za „pokladem“? Úplně. Je to vášeň, adrenalin a výsledek není nikdy zaručený. Kolikrát kopete celou noc a nenajdete nic. Pak, jindy, z ničeho nic, najdete takovej šutr, který vám to celý vynahradí. Ty kameny mají svoje zákonitosti, mají různý struktury, tvary, hodnoty… A hlavně vykopete kámen, kterej po těch několika milionech let právě zrovna vy, jako první, držíte v ruce, dotýkáte se ho. Už jsem si to taky vyzkoušel. Doopravdy, ve skutečnosti.