„Teorie tygra ukazuje na strach z opuštění,“ říká režisér Bajgar o svém debutu

Pokuste se vysvětlit princip "teorie tygra", co to je?
Pokus o vysvětlení, proč někteří lidé svého partnera tak urputně domestikují a rok za rokem ho proměňují v takové ochočené nic, které jim nijak neimponuje. A přitom když si ho vybírali, líbilo se jim, že je svobodný, odvážný a divoký. Brali si tygra (či tygřici!) a vyrábějí si z něho králíka, který v ideálním případě dřepí v kotci a žvýká.

Proč to tedy muži a ženy svým partnerům dělají?
Asi si myslí, že tím zmenšují riziko, že jim ten druhý uteče. Prostě strach z opuštění. Tygr loví, drápe a občas prostě zdrhne. Králík se dá zavřít do kotce, krmit a hlídat. A vlastně ho už ani není potřeba hlídat, protože králík nezdrhá, nanejvýš někde zabloudí.

Tygr, který loví, se nikdy zpět do doupěte nevrací?
Když jsou poměry v doupěti příznivé, a když se v něm dá svobodně dýchat, tak se samozřejmě rád vrátí. A o tom to právě je. Králík, když už se z té klece náhodou vypotácí, tak se buď ztratí, nebo ho někdo ukradne.

Ve filmovém příběhu jsou muži spíš králíci nebo tygři?
Všichni jsme oboje, je to plynulý přerod. Člověk si ani neuvědomí, kdy se ta proměna z tygra v králíka vlastně stala. V našem příběhu probíhá zpětný proces. Hrdina si zpětně uvědomí, že vlastně kdysi býval tygrem, byl svobodný, měl sny a vlastní plány a teď by to chtěl zpátky. Podtitul zní „I ochočení muži mohou zdivočet".

Vidíte to tedy optimisticky. Vždycky je cesty zpátky…
Jenže ono to není tak snadné, protože intenzivní ochočování zanechalo nesmazatelné stopy. Zvířata ze ZOO taky nemůžete jen tak vypustit do volné přírody. Také proto je to tragikomedie a nikoli čistá komedie. Reálně vzato je ten zpětný proces bolestivý a složitý. Něco jako bylo národní obrození. Náš hlavní hrdina na to navíc přišel dost pozdě, ale přesto mu to stojí za to.

Proměna tygrů v králíky se víc týká mužů nebo žen?
Nevím, jestli je na to nějaká statistika, ale čekal bych, že to je genderově neutrální, ve svém okolí to vídám tak i tak. Drez)rujeme se navzájem. My to ukazujeme na mužích, protože muži jsou obecně vztahově zmatenější a srandovnější.

Na scénáři jste spolupracovali s Mirkou Zlatníkovou, střetával se či naopak doplňoval ženský a mužský pohled na věc? Čí to byl námět?
Příběh chlapa, který raději předstírá Alzheimera, jen aby mohl ven, ten byl můj. Ale všechno ostatní jsme pořád diskutovali. Vztahy chlap nepochopí, musí mít pohled z druhé strany. Mirka mně to všechno musela vysvětlit.

Nakolik se proměňoval scénář před a během natáčení?
Při natáčení už je na proměňování pozdě. Natáčení je technologický proces a výroba, všechno je naplánováno, lokace, rekvizity, lidi, to by mě všichni zabili… To, co se může trochu změnit, je jen výklad té které scény. S herci to sice máte dopředu probrané, ale pak těsně před tím obrazem přijdou a mají názor. Tak o tom mluvíme.

A necháte herce projevit vlastní názor?
Mluvíme o tom. Musíme si rozumět. Když budou točit, co nechci, tak se film rozpadne. Když je naopak znásilním já, bude to poznat. Viděl jsem už film na plátně a oni tam třeba mají tři metry veliký detail obličeje a tam fakt vidíte, co si myslí. Dobří herci totiž nezahrají takové to seriálové „obecno“, kdy zapnou autopilota a jedou. Jsou přesní. A proto musí vědět, na co míří. Herci jsou to jediné, co mám. Ve filmu nejsou žádné efektní výbuchy, mrtvoly, honičky, velké triky. Film stojí na hercích a na tom, že jsou přesní.

V čem vám vyhovuje autorský film - být scenáristou a režisérem zároveň, jaké to přináší při realizaci snímku výhody či naopak nevýhody?
Když film píšu, tak ho vidím. Čili to tak potom natočím. To je výhoda. Nevýhoda je, že když to vidím špatně, tak mě před tím nikdo neochrání. A nikdo k tomu nic nepřidá.

Naši přední herci Eliška Balzerová a Jiří Bartoška se sešli před kamerou na tomto projektu jako filmoví partneři po jednačtyřiceti letech, co bylo tím hlavním impulsem je spolu opět obsadit?
Obsazení Jiřího Bartošky bylo tak nějak jasné od začátku. Četl scénář, porozuměli jsme si. Pak jsem pro něj hledal správnou partnerku, která by tu postavu nekarikovala. Je to trochu negativní postava, ale ne moc. Nejnebezpečnější je antagonistka, na které to není poznat. Milá, vtipná, hezká, inteligentní. A pomalu utahuje šrouby. Eliška Balzerová to zahrála přesně.

S Jiřím Bartoškou jste v minulosti spolupracoval na televizním komediálním seriálu o vodnících Neviditelní (2014), překvapilo vás tentokrát na něm něco?
Jenom, že je geniální. To člověka překvapí vždycky znovu.

Ve filmu se objeví silné herecké obsazení včetně Táni Vilhelmové v roli dcery. Myslel jste při psaní scénáře na konkrétní herce?
Táňu Vilhelmovou jsem si v té roli představoval od začátku. Ve filmu je to holka, která poslušně uplatňuje babiččinu a matčinu strategii drezúry, ale zároveň o ní má lehké vnitřní pochybnosti. A Táňa umí ve vteřině přejít z jedné polohy do druhé. Respektive obě jsou přítomné současně, včetně té nejistoty mezi tím.

Nezvykle do vážnější polohy - dramatické role jste obsadil režiséra, herce a komika Jakuba Koháka. Proč tato volba?
Však se všichni vztekali, zejména někteří koproducenti. Říkali, že je to komik, který bude vždycky hrát jenom Koháka, prosadí si svoje a že si mám vzít někoho jiného. Opak byl pravdou. Jakub předvedl, jak funguje vstřícný, skoro introvertní, naprosto spolupracující a soustředěný herec. Super!

Film je pro vás celovečerním debutem, co jste si na natáčení užíval a naopak co bylo nejtěžší?
Příjemné je, že se člověk nějakou delší dobu soustředí na jednu věc. A nejtěžší paradoxně je, že se na to člověk musí doopravdy soustředit - i ve chvílích, kdy je unavený, všichni jsou unavení, je vedro nebo pozdě a všechno se spikne proti. Okamžiky vlastního nesoustředění při natáčení pak poznáte ve střižně a strašně si nadáváte.

Tvrdí se, že nejhůře se na natáčení zvládají zvířata a děti. Hlavní postava je veterinář a za poslední natáčecí týden jste prý měli na place papouška, stádo krav, několik psů a dokonce uspaného kocoura. Jak se dařilo sladit zvířata s herci? 
On když na plac vejde Jiří Bartoška, tak i ty zvířata začnou poslouchat…

Teorie tygra se s nadsázkou a humorem zabývá existenciálními tématy: revoltou a partnerskými vztahy, hledáním smyslu života a štěstí, hranicemi lidské svobody. Jak tyto věci vnímáte v životě vy osobně?
No je to přece strašně důležité! Partnerské vztahy jsou důležité a svoboda ještě víc. Tak je potřeba zkoumat, jak by to mohlo jít dohromady. Kdybychom řešili opravdovou existenciální nesvobodu, přežití, hlad či válku, jistě bychom na tyto luxusní problémy rychle zapomněli. Ale v komfortní situaci, v jaké, zaplať pámbů, zatím jsme, je téma svobody v partnerském vztahu jedno z nejzajímavějších.

Pokud byste měl nalákat diváky do kina, co můžou od Teorie tygra očekávat?
Že uvidí příběh dostatečně nejednoznačný, aby se o něj následně mohli pěkně pohádat.

Jaké jsou vaše další filmové plány?
Dva tři náměty mám, ale realisticky vzato, napřed si musím počkat, kolik diváků přiláká tento film a zda mám vůbec nějaké další filmové plány mít.