Recenze: 20 000 dní na zemi si užijí hlavně fanoušci Nicka Cavea
Přestože jsem si vědom jeho existence a jsem schopen přibližně identifikovat jeho styl hudby, nejsem rozhodně znalcem Nicka Cavea, nebo dokonce jeho fanouškem. A to představuje, obávám se, u tohoto filmu poměrně velký problém.
Film pozůstává ze scén různých typů a žánrů, a to především:
-- Ty jsou většinou docela zajímavé, není jich zbytečně moc a členové kapely jsou správní týpci (polovina jich vypadá jako pánové z "Katovny").
- Nick Cave mluví o svém životě a o přímořském městečku, kde žije.
-- To je poměrně příjemné a zajímavé, pokud jste dosud tyto věci nevěděli (jako já). Ale není to životopis, jsou to jen takové příjemné střípky.
- Nick Cave říká strašlivé verbální průjmy o smyslu vesmíru, o smyslu umění a o tom, že je mimozemšťan.
- Nick Cave sedí u psychiatra a vypráví mu o svých traumatech z dětství a mládí, přičemž můj dojem byl, že ten psychiatr je herec a že ty Caveovy vzpomínky nemusí nutně být reálné.
- Nick Cave mluví s nějakými experty z "Archivu Nicka Cavea" o historických dokumentech z jeho života, které čerstvě objevili, a dojímá se z toho.
Trailer:
Pokud bych se díval na podobným stylem natočený dokument o Laibachu nebo Army of Lovers (kterážto obě sdružení jsem někdy ve svém životě aktivně poslouchal, narozdíl od Nicka Cavea), asi bych se docela dobře bavil, protože bych chápal, které ty debilně patetické části nejsou myšleny vážně.
Protože ale neznám Nicka Cavea a jeho obvyklý styl vystupování, byl jsem mnohokráte na pochybách, zda se dívám na humor a nadsázku, nebo zda se Cave opravdu snaží o vybudování takto trapného kultu osobnosti a nu-emo atmosféry, která ho má obklopovat jako temnota Batmana. Vidíme například záběry z koncertu, kde nějaké děvče teče z toho, že se ho Cave dotkne, a je to, obávám se, myšleno úplně vážně a máme téct také.
Myslím, že čím lépe už Nicka Cavea znáte, tím více vás tato bizarnost potěší. A naopak. Pokud vás Cave moc nebere, po tomhle filmu vás brát nezačne, ani se o něm nic zásadního nedozvíte.