Recenze: Godzilla - nejslavnější monstrum se vrací a nachystalo si pro diváky hned několik překvapení

V úvodu nastíněný děj popisuje cca prvních 30 minut filmu. Dále je lepší nic dalšího neprozrazovat, protože kouzlo Godzilly do určité míry závisí na prvku překvapení. Z toho důvodu se vyhněte extrémním obloukem i popisu od českého distributora, který je dlouhý jedinou větu a i tak je v něm spoiler jak hovado.

Nová Godzilla je velmi zajímavý film, který nesází na akci, ale na vykreslení atmosféry. Tím se diametrálně liší od verze Rolanda Emmericha z roku 1998 i nedávné řežby Pacific Rim. Snímek natočil Gareth Edwards, který před pár lety nadchl festivalové publikum levným snímkem Monsters. Šlo o podobné téma (útok obřích vetřelců na náš svět), ale protože neměl Edwards moc prostředků a vše dělal sám na koleni, vzniklo komorní film, v němž se hodně mluvilo a málo něco akčnějšího dělo. A nemyslím to jako výtku, protože se mi film dost líbil a bylo otázkou, jak si Edwards poradí s vyšším rozpočtem.

Nakonec zvolil tu nejméně pravděpodobnou cestu, pokud vezmeme v potaz téma, od něhož divák automaticky čeká obří bitvy v ulicích. Ty totiž nehrají ve filmu prim a když už na ně dojde, jsou zastoupeny v pouhých pár záběrech. Edwards si potrpí na náznaky, pomalé, pečlivé tempo vyprávění, tvorbu působivých obrazů (první nástup Godzilly je neuvěřitelně epický!) a snímek většinu času pracuje s logikou, že publikum vidí to, co mohou vidět samotné postavy. Má to tu nevýhodu, že je jen málo opravdu celistvých záběrů na monstrum, na druhé straně je atmosféra velmi intenzivní. Divák se stává součástí nastalého chaosu a když se postavy bojí, tápou, nebo jsou v úžasu, cítíte to stejně. Díky tomu ani příliš nevadí jejich matná charakterizace. Co spíše zamrzí je pramalé využití výborných herců - David Strathairn, Ken Watanabe, Juliette Binoche a Bryan Cranston nemají ve filmu příliš prostoru.

Pochvalu si zaslouží i zvuková stránka. Když Godzilla vypustí svůj řev, je to téměř hmatatelné a všeobecně je zvuk zvládnutý na jedničku. Zbytečné je naopak 3D. Přesto se vyplatí, vzhledem k tomu, jakým způsobem Edwards natáčí (s chutí zkoumá scény a ukazuje jejich velikost), Godzillu vyrazit do IMAX kina. Velké plátno filmu sluší.

Edwardsova Godzilla rozhodně není typický blockbuster a dokonce to není ani úplně klasický americký velkofilm, neboť do velké míry ctí japonský originál. Na druhé straně svým pečlivým vyprávěním hned několikrát v dobrém slova smyslu připomene Stevena Spielberga (úvodní let na ostrov jakoby vypadl z prvního Jurského parku). Výsledkem je divácké vystřízlivění, kdy bude třeba akceptovat fakt, že se tentokrát nehraje na akční strunu, ale epičnost a napětí. Obojí Edwards zvládá s naprostým přehledem.

Hodnocení: 90%

P.S. Japonci se ještě před premiérou začali nové Godzille smát pro její tloušťku. A mají pravdu - je to pořádný kus ještěra. Ale rozhodně nepůsobí jako cvalík. Jen jako obří monstrum, které už toho má hodně za sebou.

P.P.S. Velmi nápadité jsou úvodní titulky ve stylu tajných spisů, kdy se vždy části textu překryjí bílou fixou a zůstane jen jméno herce/tvůrce.