Recenze: Raubíř Ralf je lepší, než poslední dva filmy od Pixaru

Ralf nejdříve zkusí štěstí ve videohře "Hero's Duty" (zjevná parodie na všechny ty seriózní "sci-fi military FPS") a pak se vydá do závodní hry "Cukr Káry" ("Sugar Rush"), inspirované cukrkandlovými japonskými videohrami, kde se skamarádí s divnou holčičkou, která je "chyba v matrixu" a má být vymazaná.

Nejnovější Disneyův film Raubíř Ralf (2012) se snaží udělat pro fanoušky videoher to, co pro fanoušky grotesek udělal Králík Roger. Zatímco v Rogerovi se dětičky bavily tím, že je barevný, šílený, a někomu pořád něco padá na hlavu, dospělí ocenili sofistikované humory a zavzpomínali na "staré dobré časy" a Betty Boop.

Raubíř Ralf se snaží o něco téměř identického a a většinou se mu to daří. Když ve videoherně zavřou a zhasnou, tanečnice z Dance Dance Revolution zahuláká "Vzduch je čistý!", Ken a Ryu ve "Street Fighterovi" do sebe přestanou kopat a řeknout "Jdeme k Tapperovi na pivo". Kouzelné je, že nejde o napodobeniny, ale o skutečné hry a jejich skutečné, oficiálně Disneyem licencované postavičky. Takže je to opravdový "Dance Dance Revolution", opravdový "Street Fighter" s opravdovým Kenem a Ryu, a opravdový "Tapper", přesněji "Root Beer Tapper", protože v Disneyho filmu přece nebudou hrdinové pít alkohol...

Podobně jako v Králíku Rogerovi, kde se Disney dohodl s Warner Bros., takže se na plátně mohl setkat Mickey Mouse s Bugsem Bunnym nebo kačer Daffy s kačerem Donaldem, se v Raubíři Ralfovi setkávají postavičky z nejrůznějších videoher nejrůznějších společností. V této souvislosti by mě velmi zajímalo, jak striktní ty licence byly a jestli například bylo potřeba dohadovat se s Hideo Kojimou kvůli tomu, že se ve filmu na dvě sekundy objeví jeho vykřičník.

Scény z "Herní centrály", kde se setkávají desítky postaviček ze všech videoher, určitě vydají na velmi detailní analýzu, až film vyjde na BluRayi. Podrobnější rozbory (spoilery) jsou například tady, ale jistě nejsou vyčerpávající (všiml jsem si například také Daisy a Peach, které si něco povídají s Chun-Li).

Také je velmi jasně patrné, že scenáristé byli lidi, kteří videohry dobře znají, mají je rádi a dokáží z nich citovat a dělat si z nich legraci vtipně sofistikovaným způsobem. Když někdo vrazí do ježka Sonica, samozřejmě z něj vypadnou jeho zlaté kruhy. Když se Ralf zúčastní sezení videoherních padouchů, toto se samozřejmě koná v "chlívku", kde se v Pac-Manovi rodí duchové a když jdou po schůzí všichni domů do svých videoher, je to vidět v osmibitové grafice a protože má Ralf hlad, vezme si s sebou na cestu Pac-Manovy bonusové třešně. Osmibitové postavičky sice vypadají perfektně 3D (nepixelovaně), ale jejich animace je záměrně hrubá a "skoková". Také pravidla videoherních světů jsou vymyšlena víceméně logicky a konzistentně. (Pokud je vaše hra definitivně vypojena, vy jste vymazáni. Pokud zemřete mimo svou hru, nemáte nekonečné životy.) A především: Většina toho, co se děje ve třech smyšlených hrách ("Fix-It Felix Jr.", "Sugar Rush", "Hero's Duty") vypadá jako něco, co by mohlo být skutečně zábavně hratelné, kdyby to existovalo jako reálná videohra.

V první třetině filmu jsem byl nadšen a skoro jsem doufal, že film naplnil má největší očekávání. Bohužel, jakmile se děj přenese do světa "Cukr Kár", většina videoherního humoru prostě zmizí a je to jako kdybychom se dívali na nějaký "normální" animovaný film z normální cukrovinkové pohádkové země - i když je to opět ozvláštňováno oficiálně licencovanými cukrovinkami, takže sušenková stráž si brouká "Óreo, Óreo", místo tekutých písků (anglicky "quicksand") je zde "Nesquik Sand" a sopka funguje na principu jezera dietní Coly, do kterého padají velké Mentos krápníky (viz).

Naštěstí základní zápletka celkem dobře emocionálně funguje a story přehlížené holčičky (která má "pixlexii") není tak nesnesitelná, jak jsem se obával, a závěrečné překvapující odhalení mě skutečně docela překvapilo.

Všechny technicko-řemeslné aspekty jsou naprosto bezchybné a moc se mi líbila hudba.

Hudba ve světě "Hero's Duty" je stylově od Skrillexe, zatímco hudba v "Cukr Kárách" je samozřejmě od AKB48. A instrumentálnky Henryho Jackmana nápaditě kombinují orchestr s osmibitovým pípáním.

Prostě, Raubíř Ralf je velmi kvalitní rodinná disneyovská zábava (určitě lepší, než poslední dva filmy od Pixaru), která bohužel není tak fantasticky geekovská, jak by se mohlo zdát z trailerů a z první půlhodiny.

Hodnocení: 80%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete  ZDE

P.S: Za zmínku stojí, že český dabing je silně nadprůměrný (jenom český král Cukřík značně zaostává za Alanem Tudykem), včetně citlivě provedeného překladu, který povětšinou neuráží videoherní fanoušky. Místo "Centipede" sice uslyšíme "Stonožka", ale postavy říkají například "Hírous djuty", "gamesa", "gejm ouvr" a další běžné pařanské hlášky, bez přehnané snahy o počešťování. A Zangief mluví se správným ruským přízvukem (ne jako v českém traileru).