Retro recenze: Skyfall – tohle není Bond, u něhož můžete vypnout mozek

Od Quantum of Solace utekly dlouhé čtyři roky. James Bond (Daniel Craig) je stále ve službě a pouští se do úkolu dostižení padoucha, který MI6 ukradl harddisk s identitou všech tajných agentů. Divoká honička napříč Istanbulem končí neslavně. Bond je omylem odklizen z cesty vlastní kolegyní a po pádu do řeky a následném nenalezení těla prohlášen za mrtvého. Po nějaké době začne Silva v podání Javiera Bardema odtajňovat identity agentů a také zaútočí na ústředí MI6. Jeho cílem je samotná šéfka M (Judi Dench). To přinutí Bonda, aby znovuožil a vrátil se do aktivní služby.

Na Skyfall (2012) čekali fanoušci dlouho. Finanční potíže MGM na několik let zajistily pro značku 007 nedobrovolnou pauzu, čehož se scenáristé rozhodli využít. Po frenetické úvodní akci, která patří k tomu nejlepšímu, co nám kdy bylo v rámci Bondových filmů nabídnuto, následuje vzkříšení do doby, v níž je Bond a jemu podobní "postradatelným" přežitkem. Starého psa novým kouskům nenaučíš, stárnutí sebou ale povinně přináší nejrůznější ústupky. Není to už ten neomylný agent, který by lusknutím prstu každou situaci vyřešil (i když problesky tu samozřejmě jsou). Bond je tentokrát především člověk.

Nejde o překvapivý vývoj. V podobném duchu se nesly již předchozí díly a Skyfall je završením úsilí vzít uhlazeného agenta, který se po tvrdém mučení snadno oklepe (Dnes neumírej / 2002) a udělat z něj někoho, kým může podobná zkušenost opravdu otřást (pokud je dostatečně intenzivní). Je mylné se domnívat, že tím tvůrci znásilňují předlohu. V ní byl Bond vždy mnohem pochybovačnější a méně sebejistý. To jen filmové vize zjednodušily celý koncept a hrály na strunu opojné sebejistoty.

S tím se nutně pojí zklamání, které na řadu diváků čeká. Tohle není Bond, u něhož můžete vypnout mozek a nechat se bavit akční pohádkou v efektním balení. Nový Bond má krev Jasona Bournea – muže žijícího v realistickém světě, v němž prudké činy nesou zpravidla těžké následky.

Podobně jako Martin Campbell v Casinu Royale (2006) volí režisér Sam Mendes (oscarová Americká krása / 1999, gangsterka Road to Perdition / 2002) poklidnější průběh, kdy po strhujícím úvodu následuje putování, kde vnitřní pnutí tvoří dusná atmosféra, která s vývojem děje graduje. Tvůrci samozřejmě nezapomínají, s jakou postavou pracují. Pořád je Bond tím, kdo umí do prostředí kasina či k ženě do sprchy nakráčet s jistotou sobě vlastní. Zůstala mu urputnost z předchozích dílů a aby se kruh dokonale uzavřel, vybaví ho omlazený Q a v garáži nemůže chybět Aston Martin.

Odvážným tahem je otevření Bondovy minulosti. Hnidopichové mohou namítat, že tajemství bylo odhaleno. Zvolený koncept tomu ale nejen nahrává, pro plnou emocionální funkčnost to dokonce i přímo vyžaduje. Pokud se navíc budeme držet téze, že film je tak dobrý, jak je dobrý jeho záporák, nelze než Skyfall označit za jednu z nejlepších bondovek vůbec. Blazeovaný (a zohyzděný) záporák Javiera Bardema, pro něhož je hlavní společností otřást, nikoli ji ovládnout, je jednodušše perfektní.

Záporák, nezáporák, Skyfall si označení „jednoho z nej“ zaslouží. Zůstala vizuální preciznost s řadou památných scén (úvod, „stínový“ souboj, jiskření mezi Bondem a Moneypenny, všechny společné scény Bardema a Craiga), opravdovým trumfem je ale promyšlený příběh a odvaha opustit vyšlapané cesty a dotvarovat Bonda nového tisíciletí. Povedlo se. Ne každému to bude vyhovovat. Nejde ovšem žít jen ze zažité slávy. Nastolený přístup má do budoucna mnohem větší potenciál.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE