Recenze: S ledovým klidem předali akční štafetu mladíčkovi bez charismatu

Před pár lety zaujal režisér Mabrouk El Mechri dramatem JCVD (2008), v němž se povedlo takřka nemožné: vznikl kvalitní film s Jean-Claude Van Dammen, v němž slavná roznožka působila pouze jako úmyslně popřené klišé a kde se tvůrcům povedlo umně skloubit fikci se skutečností. Bylo jasné, že Hollywood nenechá Mechriho dlouho bez povšimnutí. Nyní konečně přichází jeho první veliká šance. A je pěkně spálená.

Ale hezky popořadě. Základ S ledovým klidem (2012) je sympaticky oldschoolový. Hlavní hrdina Will (Henry Cavill) se vydává do slunného Španělska, aby si užil čas se svou rodinou na luxusní jachtě. Vztah s otcem Martinem (Bruce Willis) není z nejlepších, což je dáno Willovou přílišnou fixací na práci (=nedokáže prakticky ani pět minut existovat bez mobilního telefonu). Hádka na sebe nedá dlouho čekat. Jejím výsledkem je mobil putující ke dnu. Will si proto dá věci do nepromokavého sáčku a vyrazí na pevninu, aby si zavolal. Když se vrátí na loď, zjistí, že mu někdo unesl rodinu. A to není to jediné překvapení, které ho v následujících hodinách čeká.

Není to žádná osvěta, ale dá se s ní pracovat. „Něco jako 96 hodin (2008)“ se navíc poměrně rychle přetaví v hitchcockovsky laděný úprk, kdy vše stojí proti hlavnímu hrdinovi a on je nucen k rychlé adaptaci, pokud chce přežít a současně splnit svůj úkol. Potud dobře. Chvályhodná snaha o vystřižení thrilleru v klasickém slova smyslu se bohužel bortí pod volbou titulního hráče i užívání prostředí.

Trailer:

Budoucí Superman Henry Cavill na pozici tahouna při vší úctě nemá, což bylo částečně patrné již z Války bohů (2011). Teprve až v kontrastu s tradičně přesným Willisem (a vlastně i se Sigourney Weaver v roli ambiciózně chladného zabijáka) je však vidět, nakolik nezajímavý Cavill je. Nehraje špatně, nechybí mu fyzička, ale postrádá ono klíčové kouzlo, díky němuž se kdysi Willis úspěšně prostřílel skrz Nakatomi Plaza. Kdyby akční legenda jistila mladíčkovi záda, mohl být výsledek výživnější. Tvůrci bohužel nabízenou možnost nevyužili a Willis je pouhá tvář na plakátě.

Jistý podíl na výsledném polotovaru má nepochybně i nepříliš vysoký rozpočet. Jak jinak si vysvětlit to, že je exotická lokace vesměs zaměnitelná s kterýmkoli jiným Evropským městem, product placement je na Hollywood nezvykle do očí bijících (Audi si zapamatuje každý) a opravdové hvězdy mají ve filmu minimální prostor (snad aby jim tvůrci nemuseli platit za extra nahrané kilometry).

Mechri nabízí solidní vizuál, na druhou stranu se nevyvaruje školáckých vypravěčských chyb (postavy s oblibou reagují na situace, které nemohli vědět). A když vás nepodrží hlavní hvězda ani scénář, který si ve své naivitě dokonce dovolí použít varianci na slavnou scénu „já jsem tvůj otec“ (tohle už dobrých 20 let vyvolává jen úsměv), nemáte prostě s čím pracovat. Jediná Weaver z toho nakonec vychází se ctí, neboť pro ni tvůrci vyšetřili aspoň nějaký nadhled. Zvláště ve chvíli, kdy je podle ní hrdina pouhý amatér. Smutná pravda.

Supermane, bojíme se o tebe.

Hodnocení: 40%