Recenze: Navždy spolu je sympaticky upřímný a hřejivý sentiment

Věříme v instinkty. Věříme v to, že nás ten druhý zná. Věříme ve vztah založený na zkušenostech. Manželé Leo (Channing Tatum) a Paige (Rachel McAdams) si přesně takový vztah léta budovali. Pečlivě střádali korálky zážitků na nitku společného života. Nezatěžovali ji. Zpevňovali. Zdálo se, že je nic nemůže rozdělit. A pak se jednoho dne stali obětí nehody. Zatímco Leo vyšel z incidentu víceméně bez šrámu, Paige se z paměti vymazal celý jejich vztah. Byla znovu školačkou, která vůbec nechápe, proč má po boku jiného chlapa, než s jakým kdysi randila a jak matce vysvětlí tetování na zádech (přestože už ho tam má řadu let).

Leo se připravoval na tisíce scénářů, jakým krizím budou ve společné cestě životem čelit. Nikdy ho však nenapadla varianta, že na něj úplně zapomene.

Je to poměrně originální přístup. Tím samozřejmě nemyslím příběh o znovushledání, kdy si musí jeden druhého získat. Karty jsou v Navždy spolu (2012) zajímavé proto, že pro Paige je Leo naprosto cizí člověk. „Poprvé“ ho viděla po srážce v nemocnici. Pro ni je to stresující situace, neboť zapomněla velikou část života. Pro něj bolestná možnost, že ho již nikdy nepozná a on tím ztratí jedinou jistotu, kterou v životě měl. Žádné zbytečné zlehčování nastalé situace. Je to spíše drama, než romance. A rozhodně to není komedie, přestože se sem tam nebrání úsměvu. Zkrátka "příběh ze života" (jakkoli jde o otřepanou frázi, zde sedí).

Je sympatické, že se studio nerozhodlo pojmout tento příběh natočený podle skutečných událostí v komediálním duchu. Dokážu si dost dobře představit, jak by podobnou látku 50x znásilnil Adam Sandler. A byla by to škoda.

Filmu totiž jeho smutek a sentiment neskutečně sluší. V prvé řadě je to díky scénáři, který zbytečně netlačí na pilu a namísto hysterie nutí své postavy přemýšlet. V druhé za to vděčí hercům. Prakticky každý tu přesně naplňuje svou škatulku a to včetně sošného Tatuma, jenž v roli zlomeného Lea prokazuje, že i charakterní herectví mu není cizí. Oscar z jeho výkonu nekouká, zvolené nasazení je ale dostatečně citlivé, aby brnkalo na tu správnou diváckou strunu.

Z přeplněné bonboniérové hollywoodské palety tak přichází nečekaně hořký kousek, nesnažící se nedostatky maskovat komediální křečí. Pracuje se žánrem v téměř až evropském stylu, ač mu – pravda – nechybí potřebná dávka dramatických klišé (úlisným bývalým počínaje a otcem, ochotným vykoupit štěstí dcery, konče). Vše je ale podáno dostatečně upřímně, aby se i ti přísnější nechali obměkčit. Možná ukápne slza. Možná to „jen přežijete“. Určitě se ale nebudete v kině cítit trapně. O jakém ryze hollywoodském romantickém dramatu z posledních let můžete něco takového říci?

Hodnocení: 75%