Recenze: John Carter: Mezi dvěma světy je neškodná zábava bez přidané hodnoty

John Carter (Taylor Kitsch) se jednoho dne probudí uprostřed prašné pustiny. Záhy si uvědomuje, že se přenesl z rodné Země na Mars. A jak už to tak na „dýchatelných“ planetách bývá, i na Marsu se vede letitá válka, která má rozhodnout o osudu celého lidstva (respektive mimozemstva). Carter se nechce do boje zapojit. Jde mu o návrat domů, osud cizích ho nezajímá. Krom podivných stvoření je však na Marsu i krásná princezna Dejah Thoris (Lynn Collins), což člověku lehce změní původní plány.

John Carter: Mezi dvěma světy (2012) má pro nečtenáře předlohy jednu neoddiskutovatelnou výhodu – nabízí neznámé a přitom poměrně komplexní prostředí, v němž je co objevovat. Mars je tu podáván zcela odlišným způsobem, než bývá zvykem (sice stále chybí voda, jinak ale překypuje životem) a i hrdinovy nabité superschopnosti způsobené změnou gravitace jsou relativně osvěžující (i když jejich využívání je spíše náhodné).

Bohužel jsme rozmazleni Pánem Prstenů. Peter Jackson, a ostatně i sám Tolkien, udělali žánru medvědí službu svým perfekcionismem. Nejde jen o samotné postavy. V LOTRovi má vše promyšlenou a pevnou mytologii, včetně knoflíků na Bilbově košili. Tomu se nikdo jiný knižně rovnat nemůže a odráží se to i na filmových adaptacích. Jakkoli je nastíněný svět Johna Cartera na „první signální“ zajímavý, po celou dobu brouzdají filmaři po povrchu. Města vidíme útržkovitě, veškerá jejich struktura nám zůstane utajena a i pozadí jednotlivých ras je pouze jemně načrtnuto.

Za pocit neúplnosti nepatří díky jen LOTRovi. Svůj podíl mají přirozeně i Star Wars George Lucase, které John Carter v mnohém připomíná (hlavně první díl nové trilogie). Carter nemá o nic méně působivou výpravu, ani nákladné triky (dokonce bych se nebál mluvit o jedné z nejlepších CGI prací vůbec), ale co filmu citelně chybí, to je rozmanitost. V Epizodě I tříštili tvůrci písčitá prostředí bojem na vesmírných plošinách. Carter je 90% svého času někde uprostřed bílého prázdna a jakkoli se tvůrci snaží lokace ozvláštnit drobnostmi, prostředí po chvíli působí okoukaně.

Problémový je i hlavní hrdina, jenž se až příliš dlouho chová jako sobec, než aby mohl být divákům vyloženě sympatický (což není Kitschova chyba, jde čistě o celkové uchopení postavy). Vzhledem k tomu, že jsou všechny vztahy učebnicově nalajnované, je jediným osvěžením tradičních charakterů nevypočitatelný Matai Shang v podání jako vždy vynikajícího Marka Stronga.

Přes všechny výtky by bylo nefér Johna Carterta zatratit. V mnoha ohledech je totiž velmi precizní podívanou, stavbou „klasického“ příběhu počínaje a technickými aspekty konče (režie, střih, hudba, kamera to vše funguje takřka bezchybně, dokonce i 3D má své chvilky). Akorát ta přidaná hodnota chybí. Je to produkt na míru šitý poptávce a vůbec nepochybuji, že na základě něho vznikne v Disneylandu moc pěkná atrakce. Jen si z ní návštěvník asi zapamatuje více, než z filmové verze. Což je jednoznačná škoda.

Hodnocení: 60%

P.S. Vzhledem k obnovené premiéře SW se přímo nabízí otázka, zda jít na Epizodu I nebo Johna Cartera? (Za předpokladu, že jste neviděli ani jedno.) Osobně bych volil Cartera už proto, že je o něco méně infantilní a Andrew Stanton (Vall-I / 2008, Hledá se Nemo / 2003) je lepší režisér, než Lucas.