Recenze: Ghost Rider 2 - pekelný jezdec se vysmívá svým divákům. Už podruhé

Už první film o marvelovském odpadlíkovi nevěděl, jak moc vážně pojmout příběh kaskadéra Johnnyho Blaze (Nicolas Cage), jenž uzavře smlouvu s ďáblem, aby zachránil svého otce před smrtí, a stane se tak přízrakem, který po nocích v podobě hořícího motorkáře dělá pro peklo špinavou práci. Jednička tak kolísala na (pro komiksové filmy celkem tradiční) hraně mezi až komickou seriózností a naopak příliš odlehčeným pomrkáváním tvůrců, jakou že pitomost to zase vyrobili.

Ve dvojce jako by už nebylo třeba nic maskovat. Všichni přece víme, že film, kde se Nicolas Cage mění v zapáleného kostlivce, je jen taková srandička, že ano? Já se rovnou přiznám, že s komiksovou předlohou nemám pražádnou zkušenost, nicméně i tak lze pod nánosem čiré „cageoviny“ zpozorovat, že původní námět - Blaze zachraňuje ďáblova syna před ďáblem, aby se zbavil svého prokletí - nebyl až tak špatný, sice asi přeplněný náboženskou agitkou, leč plný zajímavých postav.

Ghost Rider 2 alespoň dále nabízí ty postavy. K Blazeovi a ďábelskému Roarkovi (Ciarán Hinds) se tu přidává démon rozkladu Blackout (Johnny Whitworth) a, ehm, Christopher Lambert alias fanatický kněz Methodius. Takže ano, je to jasně béčkový film, jenže i takový lze natočit tak, že si divák nepřijde jako oběť krutého žertu. Z Ghost Ridera 2 přesto podobný pocit mám. Celou dobu jsem se jednoduše nemohl zbavit dojmu, že snímek je jednak prostřednictvím nejrůznějších odkazů na jeho předchozí tvorbu namířen proti Cageovi a jeho osobitému stylu herectví, jednak je tam také spousta do očí bijících nonsensů, kdy Ghost Rider například ve vodorovné poloze rotuje ve vzduchu (a ano, vypadá to stejně divně napsané jako provedené) nebo své nepřátele zbytečně dlouho šikanuje, než je vlastně zabije.

Tohle všechno se pak dá (a ve většině filmů se tak samozřejmě děje) maskovat pořádnými akčními scénami, avšak ty jsou v Ghost Riderovi 2 sice početné, ale naprosto „bez šťávy“. Snad je to tím, že Ghost Rider jakožto nezničitelný bojovník likviduje své soupeře příliš jednoduše na to, aby to mělo jakýkoliv náboj, každopádně je to nuda. Na rozdíl od jedničky se tu tedy na Cage lépe dívá v jeho neplamenné podobě, protože tam je aspoň jeho maniakální projev (Blaze v průběhu druhého filmu zjišťuje, že démon, kterým je posedlý, je vlastně šíleným padlým andělem) zdrojem divácké zábavy.

Jenže jít do kina, abych se zase jednou zasmál Cageovi? To je laciný vtip a takové, jak známo, mohou přijít draho. Naposledy se totiž vždycky směje Cage.

Hodnocení: 45 %