Recenze: Happy Feet 2. Nevyrovnaný animák s úžasnou hudbou

První díl Happy Feet (2006) se u nás netěšil nijak velké pozornosti, protože se jeho trailery v ničem nelišily od trailerů na typické "animované blbosti ve kterých CGI zvířátka dělají popkulturní vtípky a zpívají moderní songy". Happy Feet ale byl dost zvláštní a v ledasčems zajímavý film, což se ostatně projevilo i tím, že dostal Oscara za animovaný film.

Proto je pravděpodobně dobře, že dvojka je velmi podobně ujetá jako jednička.

Oba díly natočil George Miller, který má na svědomí mimo jiné všechny tři díly Mad Maxe. V Happy Feet jsou následně věci, které byste těžko hledali v jakémkoliv jiném velkorozpočtovém komerčním dětském filmu. V jedničce to byla například dlouhá scéna, kdy je hlavní hrdina "uvězněn" v zoo, kde se na něj dívají lidi (živí lidští herci uprostřed animovaného filmu!) a ostatní tučnáci zde mají vymyté mozky a jsou neteční, takže to vypadá jako nějaká scéna z Prokletého ostrova (2010). A ve dvojce jsou podobné věci taky (včetně živých herců mezi CGI tučňáky v CGI krajině).

Bohužel, dvojka mi (stejně jako jednička) přišla opravdu STRAŠLIVÉ NEVYROVNANÁ. V jednu chvíli se dívám na něco úžasně působivého, dramatického, a o pár sekund později tři malí tučnáčci rapují a já si říkám "I don't want to live on this planet anymore". Stejně jako u jedničky si opravdu nejsem jistý: Je to neumětelství, nebo je to od Millera nějaká záměrná ironie, nebo si myslí, že spolu ty diametrálně rozdílné přístupy mohou nějak ladit? Nevypadá to jako nešťastná náhoda. Vypadá to jako kdyby vás vždy mistrně uvedl do nějakého stavu jen proto, aby ho po pár vteřinách zcela rozbořil něčím z druhého konce emočního spektra.

Chápu, že z takovéhle recenze asi nejste moc moudří, ale nevím, jak to lépe popsat slovy. Hlavně nevěřte traileru a věřte tomu, že Happy Feet 2 je ještě o dost divnější a zmatenější než Rango (2011). Kromě toho je moc pěkný výtvarně (všechny ty závěje, útesy a bouře), ale ne tak dobrý jako Rango.

Kromě toho má film úžasný soundtrack, pozůstávající z epické hudby a epických aranžmá existujích skladeb. Obojí má na svědomí John Powell, žák Hanse Zimmera, který občas předvádí zajímavější věci než jeho učitel, ale stále čeká na pořádné veřejné uznání své geniality. Dovolte mi u soundtracku se krátce zastavit:

Film začíná touto písničkovou a taneční směsí, která je - jako celý film - kompletně nadabovaná do češtiny (všichni sólisti i sbor). Vůbec nehodnotím, jak dobře dabing v tomto případě dopadl nebo nedopadl, ale stojím si za tím, že některé věci prostě z angličtiny předabovat NEJDOU, ať se jakýkoliv špičkový umělec snaží jakkoliv a ať si trh žádá cokoliv.

V případě tohoto úžasného songu při majestátních záběrech stáda rypoušů, ženoucího se sněhem a ledem, je problém s dabingem ještě umocněn kulturní propastí: Ta písnička má ve filmu nějakou vtipnou pointu proto, že ji několik generací Američanů zná v jistém kontextu. Tuto pointu není možné v jiném jazyku zreplikovat, tedy aspoň rozhodně ne tím, že se původní text plus mínus doslova přeloží.

V dramatickém okamžiku, když je hlavní hrdina zrazen rypoušem, jeho plačtivý syn najednou začne zpívat toto. A není první kdo to zpíval. Toto byl jeden z mnoha okamžiků, kdy jsem si nebyl jistý, jestli mám být dojatý nebo se bavit, ale chladným mě to každopádně nenechalo.

A WTF pokračovalo při příjezdu ruské záchranné lodě, který je pochopitelně doprovázen ruským zpěvem.

Znovu opakuji: To všechno mi přijde z hudebního hlediska úžasné, ale měl jsem neustálý neodbytný pocit, že jsem málo zdrogovaný na to, abych si to všechno dokázal pořádně vychutnat...

Hodnocení: 60%