Recenze: Trespass aneb příběh o tom, jak Nicolas Cage valí oči na zloděje

Těžko bychom našli v současném Hollywoodu problémovější dvojici, než jakou je režisér Joel Schumacher a herec Nicolas Cage. Oba umí vytvořit stejně tak pamětihodné klasiky, jako šílené hovadiny, sloužící coby učební pomůcky ve Škole smíchu. U Schumachera vždy platilo, že čím menší rozpočet má, tím lepší film natočí (Telefonní budka / 2002, Volný pád / 1993). Nízkorozpočtové Trespass proto vzbuzovalo nemalé naděje.

To u Cage žádná formule neplatí. Herec má naprosto nevyzpytatelnou náturu, díky níž střídá umění s těmi nejhrubšími béčky. Jednoho by nejspíš ani nepřekvapilo, kdyby se Cage jednou objevil i v tvrdém gay-pornu (dejme mu čas).

Kdysi se tyhle zlobivé hollywoodské děti sešly u drsného thrilleru 8 mm (1999) a byla z toho „téměř klasika“ (téměř říkám proto, že navzdory skvělému přijetí v Evropě platí snímek v USA za špatně hodnocený propadák). Coby svůj druhý společný projekt zvolili Schumacher s Cagem komorní scénář o partě zlodějů, kteří si vyhlídnou rodinu "na samotně u lesa" a zaměří se na jejich tajný trezor.

Že není problém v rámci jedné budovy vystavět napínavou a vizuálně neotřelou podívanou nám dokázal před lety David Fincher žánrově vymazelným Úkrytem (2002) s Jodie Foster v hlavní roli. Schumacher však při vší úctě nikdy na Finchera neměl a ke své smůle má v případě Trespass k ruce výrazně horší scénář, který s chutí dělá ze svých postav blbce.

Základ není špatný. Jeden velký dům, lehce dysfunkční rodina a parta zlodějíčků, kteří mají hned několik důvodů, proč se do domu vkradli. Jasná šachová partie, jíž by mistr mohl dotáhnout do oscarového matu. Rozvedení jednotlivých vodítek je bohužel v tom lepším případě triviální, v tom horším rovnou hloupé a nutící ke škodolibému úšklebku.

Nicolas Cage svým přepálením nasazením dává vzpomenout na proslulý "komediální výstup" z Rituálu (2006). Nicole Kidman nemá v roli manželky co hrát, dcera to samé a představitelé záporáků jsou vyloženě komičtí.

Děj je navíc minutu od minuty hloupější. Postupně se začne lámat v parodii sama sebe, v níž postava A lže o tom, že postava B viděla postavu C, jak s předmětem D myslela na postavu A, která nakonec věděla o tajemství postavy C s postavou B atd.. Debutující scenárista Karl Gajdusek si sám podřízl větev tím, že naoko napsal jednoduchou efektní story alá Telefonní budka a přitom mu jde o řešení tolika absurdních zvratů, že to může konkurovat šíleným dějovým kotrmelcům v Salt (2010).

V 80. letech by nějaký šikovnější režisér (třeba Harold Becker) se stabilnějším hercem (třeba Harrisonem Fordem) možná dokázali z takové látky něco vytřískat. Cage se Schumacherem na to ale dávno nemají.

Hodnocení: 45%