Recenze: Strom života - něco mezi uměním a masturbací

Psát o Stromu života není vůbec jednoduché. Je to snímek, který úmyslně porušuje tradiční vypravěčské prvky, jehož děj je pouhou zástěrkou „většímu plánu“ a který dělí diváky na dva nesmiřitelné tábory: podle jedněch jde o onanistickou artovou zpověď režiséra, jiní v tom vidí Malickovo životní dílo, které se komplexně vyjadřuje ke vzniku a zániku.

Podobná díla jsou velmi těžko „objektivně“ hodnotitelná. Své hraje to, jaký má divák vztah k víře, evoluci, abstraktním obrazům, náhodným vypravěčským prvkům, vážné hudbě, chodidlům, pomalému tempu atd.. Čím menší máte sympatie k řečenému, tím větší je pravděpodobnost, že z kina brzy (podobně jako řada diváků na letošním MFFKV, kde byl snímek uveden) utečete.

Napřed se lehce pokusím nastínit to, o čem film je. Je o životě. A tím myslím život v základní rovině zrodu, vývoje a zániku. K této tematice si režisér volí fantastické obrazové výjevy a rodinu z padesátých let. Ustupující matka, despotický otec (Brad Pitt) a tři synové, z nichž v jednom narůstá averze vůči otci. Tohoto chlapce taktéž vidíme v menších fragmentech jako dospělého (Sean Penn), kdy se snaží najít jistou formu smíření se životem. Není to úplně přesný popis filmu, ale je velmi blízko tomu, co se na plátně děje.

Nebudu zastírat, že jsem nepochybně nepochytal veškeré odkazy/podobenství/podtexty atd.. Je to už mnoho let, co jsem očima prolétl Biblí a v rámci evoluce mám v hlavě zhruba následující rovnici: „TŘESK, Země, organismus, dinosaurus, meteorit, BUM, člověk“. I tenhle základ nicméně stačí k tomu, aby divák alespoň letmo chápal, co „chtěl básník říct“. Že mi Malickovo vyprávění přišlo nevyvážené a zdaleka na tak dramaturgicky zvládnuté, jak si autor usmyslel, to už je druhá věc. Ale hezky popořadě.

Strom života začíná jako „něco od Alejandra Gonzáleze Iñárrita“. To znamená, že sledujeme ruční kamerou dvě časově rozdílné a celkem chaoticky nastříhané roviny, které spolu souvisí. Není to plynulé vyprávění. Jde spíše o jakýsi neurovnaný tok myšlenek. Po zhruba dvaceti minutách, kdy již chápeme, že Sean Penn v současnosti je synem Brada Pitta z padesátých let, se film přepne. Nastoupí několik desítek minut dlouhé video zachycující evoluci. V něm se mísí styl National Geographic s poetikou obrazů Salvatora Dalího, které znásilnila Kubrickova Vesmírná odysea.

Pak se vracíme k rodině, přičemž se Malick nadále v hojné míře vyžívá v nejednoznačných záběrech, nedokončených větách a vše často podbarvuje vážnou hudbou (včetně v traileru využité Vltavy od Bedřicha Smetany).

Zhruba v polovině filmu jsem si uvědomil, že mi to skloubení poetických obrazů se syrovým záznamem rodinného života příliš nejde dohromady. Ano, ty části se doplňují. Chápu jejich vnitřní logiku. Ale působí násilně cpané do jednoho celku. Tím mi snímek evokoval následující moment z komedie Prázdniny pana Beana, v němž si tvůrci utahují z artových filmů v Cannes:

Strom života je bez debat promyšlený do té míry, že autor ví, co chce říct a jak. Což nutně neznamená, že se dá jeho monolog poslouchat. Poselství je jednoznačné, hodně opřené o víru v Boha (což je všeobecně pro českého diváka trochu problém), občas okatě triviální a někdy naopak zbytečně zastřené. Osobně bych uvítal méně „umělecké“ abstrakce a větší zaměření se na disfunkční rodinu, jejíž vykreslení je vpravdě excelentní. Celé stvoření světa mě ale emocionálně minulo (a to včetně smířlivého finále) a byl jsem až lehce otrávený tím, jak moc Malick chce, abych měl pocit, že vidím něco úžasného a jedinečného. U mě efekt nevyšel, ale dle ohlasů je to u diváků 50/50. Je tudíž jen na vás, do které skupiny zapadnete.

O Stromu života se zkrátka nepíše lehce. Takže jak to celé nějak smysluplně uzavřít? Co třeba takhle – je to první a pravděpodobně i poslední film s dinosaurem, který kdy vyhrál v Cannes Zlatou Palmu. Může být?

Hodnocení: 65%