Recenze: Pan Popper a jeho tučňáci jsou trochu studená zábava

Tomův táta byl vášnivý cestovatel, což vedlo k tomu, že ho Tom vídal jen o narozeninách. Nyní je Tom dospělý a jeho otec kdesi na cestách umírá. Po nějaké době obdrží Tom poslední "dárek" - šest živých tučňáků! Tom by se zvířat okamžitě zbavil, ale jeho synek si malé nezbedy zamiluje, čímž se Tomovi otevřou dveře k možnému navázání pouta (nemá se synem nejlepší vztah). Stačí udělat jediné – udržet tučňáky doma. Což není v luxusním newyorském bytě nic lehkého.

Pan Popper a jeho tučňáci vychází z velmi populární dětské knížky, což je na příběhu často znát, neboť se nepáře s "dospělou" logikou. Co to v praxi znamená? Je možné, aby tučňák zatopil během dne celou koupelnou až ke stropu, aniž by byť jen kapka z místnosti unikla? Samozřejmě, pokud to může vyústit v "komickou" situaci, kdy je Tom stržen proudem vody po otevření dveří. Může být z obřího panelákového bytu udělána mraznička plná sněhu a ledu pro potřeby tučňáků, aniž by to kdokoli (včetně samotné architektury) zaregistroval? Ale jistě, žádný problém! Je to prostě film naplno braný dětskou optikou a s tím je třeba před návštěvou kina počítat.

Dějově nabízí Pan Popper všechna obvyklá klišé a vývoj postav, na jaký jsme v žánru zvyklí. Takže pokud vám řeknu, že máme na jídelníčku jednoho citového mrzáka v hlavní roli, bývalou ex, kterou stále miluje, dvě odcizené děti a zlého pracovníka zoo, který chce tučňáky pro sebe, lehce si domyslíte, jak to se všemi zhruba dopadne (a je veliká pravděpodobnost, že se nespletete). Opět to nutně není výtka. Čisté konstatování, že dějově není Pan Popper nic nového pod sluncem.

Pokud si za něco režisér Mark Waters zaslouží pohlavek, je to neschopnost vykouzlit magickou atmosféru, díky které by se (byť jen na okamžik) stalo z dospělého diváka malé dítě. Snaživé scény tu jsou, ale prakticky vůbec netáhnou. Jakmile dojde na city, je všechno až moc rychlé a strojené. V rámci humoru film funguje podstatně lépe a jen občas zaskřípou excesy typu „tučňák vtipně vylučuje sekret“ atd..

Vyloženou výhrou je ztvárnění tučňáků, na kterých není příliš patrná digitální práce. Tučňáci jsou extrémně roztomilí, překvapivě je od sebe celkem snadno rozeznáte (mají jasně definované osobnosti) a sympatické je i to, že nemluví. Jsou to zkrátka milá němá stvoření, která člověku lehce přirostou k srdci a divák tudíž chápe, proč to hlavní hrdina všechno podstupuje.

Jim Carrey už nemá moc co fyzicky nabídnout (částečně i díky extrémnímu počtu vrásek, ve kterých už skoro nerozeznáte jeho obličej), takže hraje způsobem, jakým by mohlo hrát tucet dalších lidí. Což – znovu – není výtka, ale upozornění pro ty, kdo očekávají nějaké obličejové eskapády.

Jak se zdá, Mark Waters už zřejmě nikdy nenatočí tak dobrý mix rodinného filmu a komedie, jak se mu to povedlo v případě Mezi námi děvčaty. Pan Popper je i přes všechny výhrady z lepšího ranku rodinných filmů, které útočí na diváky zvířátky. Tahle varianta je totiž o něco vkusnější a lépe natočená a tudíž umožňuje i odrostlejším, aby se (byť jen chvílemi) skvěle bavili.

Hodnocení: 65%