Recenze: Ostrov svaté Heleny

Nejdřív o něm nebylo čtvrt století nic slyšet, protože jako bubeník a zpěvák brázdil světová moře na palubách záoceánských výletních lodí. Potom se vrátil a rozjel pod uměleckým jménem Laďa Kerndl vlastní kariéru jazzového a swingového zpěváka. Tu přibrzdila rakovina krku, kterou ale dokázal úspěšně překonat. Nyní Vladimír Kerndl ve svých pětašedesáti letech vstupuje i do hájemství filmu.

V road movii Ostrov svaté Heleny představuje tak trochu sám sebe - swingového zpěváka Frantu Kůzleho, který sice viděl kus světa, ale život mu mezitím jaksi proklouzl mezi prsty. Manželka (Zuzana Slavíková) měla právě tak dost jeho pozdně ranních návratů a bouchla dveřmi, takže Franta zůstal sám v prázdném bytě jen s věrným psem. Aby toho nebylo málo, tak Frantův dávný kamarád (Pavel Bobek) na tom není zdravotně dobře, dokonce si píše jakési requiem, což Františka dovede k myšlence, že má dost možná poslední šanci ze svého života něco zachránit. Vydává se proto do rumunského Banátu hledat svoji pětadvacetiletou dceru, která od něj utekla už kdysi dávno...

Když se kolegy Františka Fuky po novinářské projekci ptali, co si o Heleně myslí, řekl cosi v tom smyslu, že by se Ostrov svaté Heleny měl promítat na filmových školách, protože jsou v něm všechny chyby pěkně pohromadě. Promiň, Františku, ale něco takového zásadně odmítám! To nejhorší, co by totiž českou kinematografii mohlo potkat, by bylo, kdyby někdo Helenu vzal vážně - tedy jako profesionální film určený pro profesionální distribuci.

V celovečerním debutu Vlastimila Šimůnka (Kerndlovi pomáhal už s jeho knížkou pamětí Moře, přístavy a lásky a točil o něm 13. komnatu pro Českou televizi) totiž není profesionálního vůbec nic. Hned zkraje se tvůrci vyčerpají první a poslední dramatickou scénou manželčina odchodu a pak už svého hrdinu nechají jen obcházet a popocházet odnikud nikam. V první třetině Franta Kůzle obchází loga všech sponzorů, ve zbývajících dvou třetinách české krajany v Rumunsku, kterým zas a znova opakuje, že je Franta Kůzle a hledá svoji pětadvacetiletou dceru... Ta se potom na posledních asi čtyřicet vteřin skutečně objeví, má podobu Tatiany Vilhelmové a divák si jen tak může povzdechnout, jaký to mohl být film, kdyby ho do ruky dostal profesionální scenárista, profesionální režisér, profesionální producent, prostě profesionální všichni.

Zkrátka a dobře, Ostrov svaté Heleny je amatérské domácí video bez základních řemeslných kvalit, o kterém je zbytečné cokoliv dalšího psát. Jedno bychom ale přece jen měli - zazlívat Bolkovi Polívkovi (asi minutová scéna), Tatianě Vilhelmové, dramaturgovi Bedřichu Ludvíkovi (dramaturg České televize!) a distributorovi, společnosti Palace Pictures, že nosí dřevomorku do chalupy!

Hodnocení: 20%