Recenze: Škola princů (TV film)

Princ Petr (Matouš Ruml) je takový dobrák, že není schopný potrestat ani evidentní zločince. Místo tvrdého žaláře je pošle na svobodu s tím, že i tak je svědomí bude tížit víc než dost. Není proto divu, že se pantatínek král (Oldřich Navrátil) bojí, zda takové dobračisko bude jednou schopné po něm převzít správu země.

To vládce sousedního království (Jiří Lábus) má se svojí dcerou docela jiné problémy. Princezna Lenka (Sarah Haváčová) se nechce učit, proto se král zamyslí a vymyslí - školu. Ovšem pro prince! Přihlásí se hned několik následníků trůnu: ospalý princ, zamračený princ, nafoukaný Richard (Patrik Děrgel) a samozřejmě i dobrák Petr.

A pak se to stane. Potkají se, Petr se vydává za svého pobočníka (Pavel Liška), Lenka za mladší pomocnici staré kořenářky (Zdena Hadrbolcová), zamilují se do sebe, aniž by tušili, kdo ten druhý ve skutečnosti je.

Ona neví, že on je on, případně naopak? Šíleně smutná princezna a řada dalších pohádek. Krásný, ospalý, bojechtivý, zamračený princ? Byl jednou jeden král... a řada dalších. Společný útěk? Pyšná princezna a zdaleka nejen ona.

Ano, přiznávám, je těžké v té neuvěřitelné inflaci televizních i jiných pohádek přicházet s něčím novým, ale pokud už scenáristé těží či opisují jinde, měli by se snažit do stokrát použitých zápletek přinášet aspoň nějakou inovaci! Nebo když už nic jiného, tak aspoň vtip a nadhled. Scenáristovi Miroslavu Adamcovi se prakticky nic z toho nedaří. Prostě jen hůř používá mnohokrát viděné.

Tři rádcové jsou zcela zbyteční, protože do příběhu nevnášejí vůbec nic. Představují jen nudnou stafáž, což mrzí o to víc, kým je režisér obsadil. Na pány Effu, Kopeckého a Dědka z Pyšné princezny nemají ani zdaleka.

Ospalý prince jen zívá a zamračený princ je tak líný (nebo špatně napsaný), že nedělá vůbec nic. Kam se hrabou na Chrabrého, Krásného a Chytrého prince z filmu Byl jednou jeden král...

Škola princů jako taková je nudná, přitom je to pole relativně neorané, kde se dalo ledaccos vymyslet. Místo toho se jako diváci jen nudíme u popisu, jak dlouho by trvala cesta koňmo z jednoho království do druhého. Grr!

Co nám zbývá? Režisér Roman Vávra (Čert ví proč) a kameraman Miloslav Holman (Protektor), kteří se z téhle dietky snaží uklohnit hostinu. Holman zkouší, zdá se, všechno - podhledy, nadhledy, kameru v neustálém pohybu. Vávra těží ze znalosti kraje Oty Pavla, takže nachází spoustu malebných zákoutí i pohledů na stokrát provařený Křivoklát. Oběma pak stojí za to kvůli jednomu záběru si přivstat a natočit svítání nad Berounkou. Při šibeničních termínech natáčení jsou dneska takové "detaily" už skutečnou vzácností.

Tou největší devizou Školy princů ale nakonec nejsou lidé za kamerou, ale Matouš Ruml a Sarah Haváčová v hlavních rolích. Ne snad, že by byli tak dobří herci, první čtvrthodina, v níž každý vystupují zvlášť, je poměrně k nepřežití, ale plachost a nesmělost jejich společných scén je nelíčená, silná a s přibývajícím časem snad až dechberoucí. Ano, takhle nějak vypadá první vážnější cit dozrávajících lidí.

Přesto všechno, stále ještě ve stavu vánočního televizního delíria (recenze štědrovečerní Kouzelné tetičky Valentýny zde), bych Centru tvorby pro děti a mládež České televize doporučil popřemýšlet, jestli je účelné točit tolik pohádek za rok? Nebylo by lepší nahradit kvantitu kvalitou?