Vlčí muž je jiným vlkodlačím hororem. Ze známého příběhu těží nový strach i emoce
Když se snažíte být pozorným a milujícím otcem, rozhodně nepotřebujete, aby vás agresivní až mytologická forma vztekliny začala proměňovat v animálního predátora s děděným zabijáckým instinktem. Ale co naděláte, pokud je to v rodině. Autor nenápadných hitů Upgrade a NeviditelnýLeigh Whannell přichází s jinačím pohledem na úplňkovou lykantropii, v níž se emotivně i zvrhle testují příbuzenské vztahy v situaci, která je znásobenou noční můrou každé matky a dcery. Pokud se vám manžel a otec na izolované lesní chatě před vašima očima mění ve Vlčího muže (Wolf Man), připravte se na boj o přežití s nečekaně osobními vazbami. Whannell si je přitom dost jistý v kramflecích, aby svůj další „nepůvodně původní“ koncept se ctí ustál.
Pravidelný herec, jenž je ovšem nejvíc známý svým fundamentálním tvůrčím vkladem hororovým sériím Saw a Insidious, náleží k cenným produktivním režisérům. Konkrétně v tom smyslu, že za skutečně málo peněz zvládá prodat své žánrově orientované recykláty tak sebejistě, až za ně publikum štědře zaplatí a často odchází z projekce s pocitem, že zhlédlo snímek v lecčems neotřelý.
Whannell je svým způsobem o mnoho chudší verzí Christophera Nolana, neboť také razí silně pragmatický přístup založený na nepříliš extravagantním stylu a vůli podat i známé věci tak, jak se o to v mainstreamu nikdo tolik nepokouší. Neviditelný tudíž převedl bleskově znázorněný manželský teror do duchařsky střiženého slasher hororu s doslova nepostřehnutelným zlem, jehož „neustálá“ přítomnost motivuje trpělivé rozebírání prostoru či obstojně zakomponované MeToo aspekty.
Vlčí muž takovou rodinnou dysfunkci obměňuje a také odkazuje k trochu jiným hororovým subžánrům včetně tematicky nejatraktivnějšího narativu o vlkodlakovi, v něhož se transformuje infikovaný protagonista. Whannell, jenž si opět sám napsal scénář ve spolupráci s žánrovou mašinou Blumhouse, si zachovává praktičnost sázkou na poctivé efekty ze staré školy a důrazem na naturalismus, který se mu ale místy bortí pod tíhou poněkud nezvládnutého, leč bezesporu nevyhnutelného rodinného melodramatu.
Blake (Christopher Abbott) vyrůstal uprostřed oregonských lesů s otcem Gradym (Sam Jaeger), kde je oba před třiceti lety napadlo neznámé zvíře z místních domorodých legend. Tím se film vztahuje k folklóru podobně jako zdařilé Paroží od Scotta Coopera, přičemž dále se původem „Vlčí tváře“ či kontextem lokální reakce nezabývá. Blake před otcem, odhodlaným obávanou bytost zabít, upřednostní velkoměstský život. Vychovává dceru Ginger (Matilda Firth) a trápí jej chřadnoucí vztah s manželkou a hlavní živitelkou Charlotte (Julia Garner). Když obdrží dopis potvrzující úmrtí dlouho pohřešovaného táty, vezme své milované, jimž slibuje bezpodmínečnou ochranu, do lůna svého dětství. Po děsivé nehodě ovšem Blake skončí se škrábancem, jehož původce krouží kolem opevněného obydlí. A s hlavou rodiny je to po fyzické i mentální stránce čím dál hrůznější.
Dle očekávání se důraz zprvu klade právě na mužského hrdinu, jenž ve dvou rozhovorech s dcerou i manželkou až romanticky deklaruje, že se opravdu touží stát tím nejlepším rodičem a partnerem. Po prvním útoku a těsném útěku Whannell diriguje napínavou survival zápletku, v níž se Psí vojáci počtem aktérů a také subjektivním přístupem smrsknou na tříčlennou alegorickou partii po vzoru Osvícení. Zatímco o Charlotte dlouho nic moc nevíme, Blakea následujeme takřka senzitivně. Zvlášť tehdy, když započne jeho neštěstí s vývojem tělesného hororu Mouchy, styl nás zprvu nenápadně přimkne k jeho zdokonalené sluchové perspektivě. Cvrčci náhle cvrlikají jako moře sarančat a Whannell by v té chvíli klidně mohl akusticky zdivočet jako ve filmech Jacquese Tatiho – to by se ale děj dal jen těžko uposlouchat, takže styl se vzdává soudržnosti ve prospěch lepší orientace a tvorby napětí. Blake ostatně v jednu chvíli nahlas slyší i lezoucího pavouka, ale následně nevnímá kroky své ženy, již v prvních fázích proměny stále nehodlá ublížit.
Příběh proto brzy přepíná na subjektivitu Charlotte, a to hezky prostřednictvím akustického můstku, volným přechýlením na smyslové vybavení manželky v jediném záběru. Whannell si podobnými kamerovými obchvaty, situováním akce do prostorů s omezeným či zakrytým výhledem pohrává se svými tradičními vizuálními trademarky. A to už během úvodní flashbackové sekvence, kdy opakovaně oddaluje moment lekačky a známé hororové situace odmítá řešit očekávanými způsoby. Spoléhá přitom na běžně užívané hlediskové záběry, a to jak ty externě zaměřené, tedy orientované kolem přibližného ponětí postav o okolním prostoru, tak i ty interně zaměřené, přímo reprezentující vizuální prožitek postavy.
I díky tomu se dlouho vyhýbá přímému pohledu na zvíře, které zranilo Blakea, a dovoluje nám prožívat survival linii s emočně testovanými hrdiny. Ani ne tak s Blakem, jehož místy zvrhlý umrlčí osud se musí vzhledem ke stominutové stopáži odvíjet rychle. A poněkud ho kazí neadekvátní reakce malé dcery, která by reálně měla být k smrti vyděšená, nikoli sentimentálně, takřka divadelně vyznávat lásku stvoření s vypadanými zuby. Spíš po přeorientování na Charlotte, která se musí spontánně vypořádávat s nemyslitelnou hrozbou ze strany doposud nejbližší osoby, se úprk o holý život volně prolíná s emoční ambivalencí. Je to ještě táta, nebo už ne? Koho v tu chvíli proměna vlastně bolí víc?
Do hloubky Whannell samozřejmě nejde, ale co si v prvním a druhém aktu rozprostře, to dovede ke smysluplné a vůbec ne laciné syntéze. Jeho rodinné melodrama, odolávající psychologickému peklu s pohonem monster movie, tentokrát víc než v případě Neviditelného vyznívá jako doslovné a přesně naaranžované prolnutí žánrových tradic, nežli jako jejich uctivá rekonstrukce. Příběh postav z dvojí symbiotické perspektivy ale nakonec udeří na kýženou smuteční strunu, tvorba napětí je přímočará i kreativní a nikdy se nestane, že by z nás film dělal blbce. Jen to vinou moc nápadného pocitového nátlaku není až tak vtahující a vyjevuje se, kde má Whannell jako autorský tvůrce své meze – za autora jej lze ale i po Vlčím muži ještě považovat.
Vlčí muž má na starost ochranu své rodiny před útočící bestií, na což ale vlivem mytického zranění a vlastní transformace přestává stačit. Láskyplné ubezpečování dcery tak přeruší vyzvracením zubů a jiných částí těla, přičemž tohle dramaticky kýčovité a hororově promyšlené, zvrhlé i trochu emotivní skloubení více inspirací rytmicky šlape, napne a zabaví. Vlkodlak tu přijal odlišnou formu, masky se povedly a příběh navzdory škobrtnutím nikdy zcela nevykolejí.