Recenze: Bez tváře (TV film)

Na počátku stály obrovské ambice. Tomáš Krejčí si se scénářem Marka Epsteina myslel nejen na velké plátno ale i na velké evropské hvězdy. Z obojího ale nakonec sešlo. Hvězda Kieslowského filmů Irene Jacobová nedorazila a nikdo z filmových producentů se do látky nezamiloval natolik, aby ji dotlačil až do kin. Svoji tvář tak snímek získal až po mnoha a mnoha letech díky ostravskému studiu České televize...

Výrazně komornější aranžmá ale příběhu neuškodilo, možná právě naopak. Zatímco u snímku pro kina by reálně hrozilo, že tvůrci vysoce nastavenou laťku v přemíře snahy podběhnou, v bídě současné televizní tvorby představuje pečlivost, práce s detailem i atmosférou velmi příjemné překvapení a slušný nadstandard.

Petr (Petr Lněnička) a Mirek (Jaromír Nosek) studují vysokou školu, bydlí na koleji, plnými doušky užívají mládí a šetří na společné auto, které by je postrčilo zase kousek dál do života. Mladické nadšení ale záhy utrpí první vážnější šrámy, to když mezi ně vstoupí mladá malířka Katka (Lenka Zahradnická).

Léta plynou, lehkovážnému mládí těžknou nohy a někdejší sladké "dobýt vše" se pomalu ale jistě mění v nahořklé "urvat aspoň něco". Člověk ale nemůže myslet jen na sebe, tedy pokud není absolutní sobec, protože vězí v pavučině vztahů, povinností a slušnosti. Ať už ke kolegovi ze sborovny (Miroslav Vladyka), který se zamiloval do svojí patnáctileté žačky (Marie Majkusová), americké učitelce Anně (Susan May Pratt), jež absolutně nerozumí hnědé hmotě, kterou dostala na talíř ve školní jídelně, či Katčiným rodičům (Miroslav Hanuš, Veronika Jeníková), kteří vsadili všechno na jednu kartu zvanou brokolice.

Na kohopak asi svítící ušatý pajduláček nakonec vyjekne to svoje vlezle optimistické "I love you"?

Nevýhodou snímku je, že se rozbíhá hned několika směry. Milostný trojúhelník je jedním filmem, zakázaná láska v pekle maloměsta druhým a osud (neustále) prchající Američanky třetím. Ani jeden z nich ale, bohužel, nepřekročí půdorys banálního aranžmá, který už jsme stokrát viděli a nejspíš ještě stokrát uvidíme. Všechny tři příběhy se posouvají po kolejích zvaných klišé, aniž by v jakémkoliv okamžiku dokázaly něčím překvapit.

Přesto v sobě  snímek skrývá něco velmi intimního a naléhavého, co dovede zaujmout a místy snad i strhnout - totiž intenzitu okamžiku. Dílem za to může poetizovaný obraz periferie a nostalgická atmosféra podzimu (kamera Martin Šácha), dílem neokoukaná a vzácně vyrovnaná herecká sestava, dílem autentické dialogy a dílem režisérova neskrývaná fascinace vlastními hrdiny.

Zkrátka, na tenhle film stálo za to si počkat!

Více informací naleznete na kartě filmu.