Recenze: Jarmareční bouda

Za jedno si tvůrci Jarmareční boudy bezpochyby respekt zaslouží - za odvahu a vytrvalost, s jakou vytvořili jiný, ale opravdu po všech stránkách jiný český film, než bylo v posledních letech zvykem. Jenže, jak se tak říká, snaha není koksovatelná...

Jarmareční bouda byl původně černobílý středometrážní amatérský film, který Pavel Dražan natočil v roce 1982. Režimu nepochleboval ani v nejmenším, tvářil se divně a nutil k přemýšlení. Ani jedno nebylo tehdy soudruhům příjemné, proto snímek zakázali, což bylo pro diváky nejlepším doporučením nějak se k němu dostat a vidět ho. Z Jarmareční boudy se zkrátka a dobře stala kultovní záležitost. Dneska už je celkem jedno, jestli za to mohla víc vůně zakázaného ovoce či skutečná kvalita, protože ne všechno tehdy zakázané bylo opravdu kvalitní (například Herzova Straka v hrsti), nicméně neuplynulo ani třicet let a Jarmareční bouda se vrací, nová, barevná, profesionálně natočená a nejméně jednou tak dlouhá. Jenže - proč vlastně?

Tvůrci a producenti (mj. Česká televize) se domnívají, že jde o nadčasové podobenství, které má své místo v každé době. Skutečnost je ovšem taková, že jde o snůšku otřepaných tezí a vousatých klišé, sice ušlechtilých a chvályhodných, ale stejně tak otravných, protože jsou podávany s naivitou a upřímností gymnazisty, píšícího slohovou práci na téma Světový mír. Ne, že by se tu a tam neblýskl nápad, originální pohled kamery, výrazný výtvarný prvek nebo zajímavý herecký výkon (osobně mě nejvíc zajímali a bavili Martin Dušek s Danem Bártou), ale stejně často se bohužel vyskytuje i šmíra nejhoršího kalibru (milenecká dvojice, sic!), na kterou jsou i cimrmanovské parodie krátké. Celé je to navíc šíleným způsobem monotónní, pořád dokola o tom samém, zas a znovu, bez zrychlení, zvratu, skutečného překvapení, prostě šablonovitá hra na umění, která se ani v nejmenší nemůže rovnat zašifrovanosti, gejzírům nápadů a vizuálnímu obžerství takového Petera Greenawaye, a to jsem schválně vybral tvůrce, který je dobrých dvacet let za zenitem své tvorby.

Ale i když zůstaneme v českém ranku, prohrává Dražanův snímek s obdobně výstředními experimenty posledních let výrazně na body, třeba Krvavým románem, Donem Gio či Postelí, o klenotech nové vlny raději ani nemluvě. Jarmareční bouda zkrátka měla zůstat legendou českého amatérského filmu, takhle ze všeho nejvíc poškodila samu sebe.

Více informací naleznete na kartě filmu.