Hvězda Stranger Things proti drakovi. Mladá dáma je temnější feministická pohádka pro děti

Pokud dnes do hlavní role seženete Millie Bobby Brown, v zásadě točíte různé alternativy příběhu o emancipované mladé dívce uprostřed světa řízeného muži a plného spikleneckých nástrah. Dvacetiletá ikona mileniálů se v Mladé dámě uvede štípáním dříví a mentorskými radami mladší sestře Floriy, načež ji bez otálení postaví před otce (Ray Winstone), postaršího vladaře se vštípeným kodexem uctivé služby strádajícímu lidu. Pro Elodie zrovna domluvil sňatek s princem (Nick Robinson) z bohatého království a uvědomuje si, že jde především o obchodní transakci výhodnou pro své poddané.

Režisér Juan Carlos Fresnadillo (28 týdnů poté) následně spěchá do nádherně vyhlížejících barevných lokací, z nichž jsou Elodie s rodinou podobně paf jako Shrek a Fiona po příjezdu do Království za sedmero horami. Princ i jeho nevěsta jsou pohlední, skvěle si rozumí a protagonistku těší, že přinese důležitou osobní oběť pro dobro společnosti. A pak ji vhodí drakovi do chřtánu…

Vývoj předesílaný v trailerech probíhá dost sekvencovaně v tom smyslu, že dostaneme opravdu jen ty nejdůležitější vysvětlující informace. Od začátku nemusíme pochybovat, v čem tkví podvratnost téhle dospělejší pohádky s několika drsnými úmrtími, která vyjevuje necitlivé zacházení s filmovými princeznami pro publikum, co se nezdráhá přemýšlet víc „woke“. Až po osamocení Elodie v temném skalním labyrintu, kde záhy zvedne teplotu plamen vycházející z hrdla lačné pomstychtivé bestie, přijme film větší zájem o svou hrdinku.

Mění se v survival dobrodružství, v němž se Elodie plazí, potí, šplhá, skuhrá a hlasitě naříká. Fresnadillo zdůrazňuje fyzičnost jejího soužení, což ale do téhle neotřepané šablony úplně nezapadá. Přece jenom jde o snímek, v němž ženy přežijí hluboký pád do strže, mírněný jen trčícími šlahouny větví. Filmové utrpení ovšem nebylo moc realistické ani v Revenantovi, od americké pohádky na Netflixu, kde hrdinku léčí světélkující pijavice, tedy nelze čekat kdovíjak drsné zacházení.

Elodie se snaží hlavně ukrývat a hledat cestičky ke svobodě, přičemž do stěn vyrytá jména minulých obětí jí zhmotní celou historii krutého útisku žen, již tvůrci postupně vztahují i na nelítostného draka. Fresnadillo emancipuje vcelku vkusně, na jeho obrazy se pěkně kouká a Brown čelící drakovi, jenž ženským hlasem proklíná lidské pokolení, je celkem milou alternativou k závěru druhého Hobita. Ten však na sotva čtyřiceti minutách nabízel mnohem více adrenalinu a kreativnější strategii maličkých protivníků než kompletní stominutová Mladá dáma.

Největší výhodou a poloviční záchranou filmu je udržování tajemství kolem dvou dějových aspektů – úvodního flashbacku ukazujícího počátek dračí kletby a charakteru Raye Winstonea, jenž do příběhu v kritické chvíli zasáhne a vcelku překvapivě změní jeho trajektorii. Poslední třetina před Elodie postaví nové výzvy a motivace a charakterně vybarví také monstrózního protivníka, který však nepřestává být trvalou hrozbou. Stále se však jede v hodně zběsilém tempu a přerod zranitelné, i když houževnaté protagonistky v drakobijku nepůsobí dvakrát přesvědčivě – zvlášť s ohledem na to, jaký je v jistých chvílích kladený důraz na fyzickou bolest a nepřemožitelnost draka.

K lepšímu výsledku by přitom mnohdy stačilo věnovat víc pozornosti drobnějším úkonům, lépe charakterizovat inteligenci Elodie a schopnost konstruktivně přemýšlet v krajně zoufalé situaci. Hrdinka si v závěru osvojuje některé dovednosti a znalosti načerpané bezprostředně po vhození do jámy, ale survival příběh v té době zase dávno ustupuje pohádkovému rozložení duševních sil a nucenému happyendu, byť podanému morbidněji a nekompromisněji než v disneyovkách nebo Z pekla štěstí.

Fresnadillův film samozřejmě vypadá o něco lépe než Troškův a na nudné odpoledne pohostí celou rodinu, pokud v úvodní scéně a při několika krvavých cákancích zakryjete nejmenším dětem oči. Mladá dáma zůstává především zvláštním patvarem, v němž skvělí herci mají kromě Brown většinou afektované divadelní štěky a režisérovy kořeny v hororové tvorbě problikávají v emancipované pohádce nepříliš konstruktivně – mnozí samozřejmě ocení likvidaci padouchů jak z Dobyvatelů ztracené archy, ale co děti?

Ty mohou feministické jádro vnímat určitě pozitivně, minimálně zde nenajdeme žádné queer postavy a vztahy, z nichž se konzervativcům vaří krev. Mladá dáma je naprosto fundamentálním nositelem pokrokových ženských myšlenek, které uzavírá do ne tolik progresivně uchopeného konceptu klasické pohádky. A o to se tvůrci přitom viditelně chtěli pokusit.