O málokterém filmu se dá říct, že v něm nefunguje vůbec, ale opravdu vůbec nic. Šejk touto smutnou výjimkou je. Bohužel.
Problém je už ve scénáři. Scenáristka s dramaturgem si zjevně myslí, že podstatou převlekovou komedie jsou převleky a tak se pořád někdo za někoho převleká v domnění, jaká že je to legrace. Není. A to proto že převleky nejsou podstatou převlekové komedie, nýbrž její pouhou pointou. Abychom se mohli bláznivému snažení někoho smát a pořádně si vychutnávat jeho trápení s převlekem a v převleku, musíme ho opravdu dobře znát, orientovat se v jeho problémech, citovém zázemí, musíme být prostě dokonale obeznámeni se zoufalostí jeho situace. Věděl to Táta v sukni, věděla to Tootsie, věděly to i Dafné s Josefínou... Autorka to buď neví nebo se snaží prošlapat vlastní cestu a dramaturg jí nebyl schopen dokázat, že je to jízda po horské dráze přímo proti betonové zdi. Ale jedno po druhém.
Z malých lázní kdesi nedaleko hranic odjíždějí poslední dva staří a velmi chudí klienti. Krach je neodvratný. Zoufalý ředitel (Jaroslav Dušek) nejdřív propustí personál a pak se začne věšet na lustru. Záchrana přichází doslova v poslední chvíli. Do lázní míří bohatý šejk (Miroslav Táborský) se svým doprovodem! Že si nepřeje být obsluhován nikým jiným než ženami? Není problém. Ředitel se rychle ujímá i role masérky. Netuší ovšem, že tu není sám, kdo hraje betla. S ohnutým hřbetem totiž neobsluhuje žádné Araby, jak si naivně myslí, ale zlodějíčky, kteří vykradli nedaleké klenotnictví a v hábitech až po kotníky kličkují před rukou zákona... Ovšem a to vás asi překvapí nejvíc - ve filmu vůbec nejde o záchranu lázní ani o kradené šperky!!! Jde tu o sňatek pro peníze na straně jedné a vyvzdorovanou lásku (i na pohlaví) na straně druhé, kterou k sobě zahoří, bůh ví proč, snad že si to scenáristka přála, jedna vedlejší a jedna zcela okrajová postava. I když, tiskový materiál tvrdí, že příběh "satiricky zobrazuje přehnanou podnikatelskou horlivost" a "karikuje novodobou módu proměn sexuální identity i sháňku po biopotravinách a léčebných procedurách," což by sice zcela popíralo výše načrtnutý děj, neboť podnikatel koná prostě proto, že jinou možnost nemá, a zlodějíčci také rozhodně nejsou žádní transsexuálové, natož aby toužili po biopotravinách a zázračných procedurách, ale kdo ví.
Smysl, logiku a řád je lepší v Šejkovi nehledat, o humoru radši ani nemluvě. Všechno se tu prostě děje a tečka. Navíc systémem šup sem, šup tam, jen aby to nestálo moc úsilí, ani peněz. Herecké obsazení pak může být sebelepší (i sebehorší), s takhle povrchně načrtnutým storyboardem nejde při nejlepší vůli udělat vůbec nic.
Šejk tak na jedné straně představuje chvályhodný pokus o bláznivou komedii a na straně druhé nezvratný důkaz toho, že jde o žánr z nejtěžších a že v něm nelze ošidit naprosto nic. Šejk je zkrátka bizarní úlet, na který bychom měli všichni kromě dramaturgie České televize co nejrychleji zapomenout v naději, že scenáristka Anna Vovsová s režisérkou Zuzanou Zemanovou nám už třeba příště nabídnou něco tak dobrého, jako byla jejich Zamilovaná (1991) či Společnice (2000).
P. S.: Symbolických deset procent dávám jen za účast Ivany Uhlířové v maličkaté roli zahradnice. Jakoby se do Šejka zatoulala z docela jiného, mnohem lepšího filmu.
Hodnocení: 10 %
Pokud jste Šejka viděli, můžete ho ohodnotit na kartě filmu.