Recenze: Nebe, peklo... zem

Celý děj filmu je obsažen už v jeho názvu. Talentovaná dvaadvacetiletá baletka Klára (Zuzana Kánocz) má zdánlivě všechno - milující matku, atraktivního a úspěšného přítele, zajímavou práci a na dosah splnění životního snu. Pak ovšem přijde jedna pitomá nevěra a její život se rázem ocitá v troskách. Najednou se jí nic nedaří a ona pochybuje úplně o všem. Není pro ni snad kariéra baletky, ta neuvěřitelná dřina a každodenní odříkání, jen formou úniku? A před čím vlastně? Před životem? Před zodpovědností? Nebo snad jen docela obyčejně utíká sama před sebou? Potom potká bohatého, tajemného, o více než třicet let staršího lékaře Rudolfa (Bronislav Wroclawski) a začne poznávat nejen nový svět a nové hodnoty, ale mnohem víc i sebe samu. Není pochyb, že po nebi a peklu se brzy dostane na pevnou zem.

Slovensko je bohatá a spokojená země, kterou netrápí žádné závažnější problémy, chtělo by se říct. Jak jinak si totiž vysvětlit, že tolik let tam zas a znovu vznikají filmy, které si na jedné straně libují v apartním prostředí a na straně druhé s naléhavostí středoškolského jedničkáře řeší problémy konzumu, nevěry, lží a osamělosti uprostřed davu, prostě vyprázdněných životů. Začal to už kdysi dávno neuvěřitelný Vášnivý polibek (1994), později se přidalo hrůzostrašné Zůstane to mezi námi (2003) a později přibyly tituly jen o málo lepší jako O dvě slabiky pozadu (2005) či Poločas rozpadu (2007). Autorský počin režisérky Laury Sivákové Nebe, peklo... zem (2009) do této řady zapadá. Bohužel. Tvůrci jakoby kolem sebe žádný problém neviděli, jen nudu přelévající se v zábavu a zpět, prostě bezstarostnost, proto začnou do této povrchnosti "spravedlivě" tepat tím, že začnou stavět "hlubokomyslné" konstrukce o skutečných životních hodnotách.

V případě snímku Laury Sivákové teze čouhá už z názvu a obsah se ho důsledně drží. V jednu chvíli se sice zdá, že režisérka po telenovelovém rozjezdu velmi zajímavě a působivě uhne k žánru psychothrilleru, to když tajemná Rudolfova aura začne nabývat stále dusnější podoby s tušeným násilnickým pozadím, potom ale jakoby se autorka lekla sama sebe a rychle se vrátí k banálním klišé a předvídatelným koncům. Když už není autorka schopná svoji hrdinku dovést k prozření a novému životnímu startu prostřednictvím nějaké skutečně silné a katarzní životní zkušenosti, v tvůrčím zoufalství se prostě schová za majestát smrti a rychle nechá umřít někoho hrdince velmi blízkého. A je to. Jaképak s tím štráfy!

Přesto se na film až tak špatně nedívá. Hlavní zásluhu na tom má nejen velmi půvabná, ale také charismatická a herecky tvárná Zuzana Kánocz v hlavní roli (v českých krajích známá hlavně díky filmu Filipa Renče Román pro ženy), která do sebe dokáže jako houba nasát řadu malých i větších scenáristických loužiček. Kánocz má své kouzlo a z Kláry dokáže místy dělat uvěřitelnou hrdinku. Je přesným opakem Poláka Bronislawa Wroclawského, který působí unaveně, nevěrohodně, necharismaticky, jako ten nejzaprášenější hrdina vypůjčený z jakéhosi pomyslného bazaru odložených postav. Podobně špatně, bohužel, vyznívají i čeští herci přizvaní k dílu - španělský homosexuál Jiří Korn komicky zápasící s angličtinou a Dagmar Bláhová v roli hrdinčiny matky, které - zdá se - nikdo neřekl, co vlastně má hrát. Ve srovnání s nimi mnohem lépe dopadl i takový Ivan Martinka v roli hrdinčina bratra a to navzdory tomu, že měl od scenáristky nejvíc namydlené schody v podobě největšího počtu mouder, kterými nás musí oblažovat.

Nebe, peklo... ráj není žádným nebem, ani peklem a už vůbec ne filmem, který by se držel při zemi. Je to vyprázděný film o vyprázdněných životech, plný nahoty a vyprázdněných symbolů. Chybí mu odstup, vtip, schopnost výstižné zkratky i skutečná naléhavost. Nabízí jen dvacet deka notoricky známých životních mouder převázaných nažehlenou saténovou mašlí.

Více informací o snímku, který do českých kin vstupuje 28. ledna 2010, naleznete na kartě filmu.