Recenze: Avatar

Píše se rok 2154. Lidstvo vytěžilo z rodné planety, co se dalo a vyrazilo směrem k dalším světům, aby využilo jejich zdroje. Aktuálně má nelítostná korporace v armádním balení v hledáčku měsíc Pandora, který objevitelům nabízí velmi cenný nerost. Problém je v tom, že se nachází na území ovládaném mimozemskými domorodci. Domorodci si říkají Na'vi a žijí v souladu s přírodou. Díky tomu je pro ně půda posvátná. Nejsou proto schopni najít s lidmi společnou řeč a na řadu přichází těžká technika. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém. Lidstvo samozřejmě nechce ustoupit národu, který „nechápe pokrok“. Za účelem co nejlepšího útoku je prostřednictvím geneticky vytvořeného avatara (dálkově ovládaný Na'vi) vyslán mezi domorodce Jake Sully (Sam Worthington), aby zjistil jejich slabá místa a ideálně je přemluvil k odchodu.

Nikoho nepřekvapí, že se Sullymu ve společenství zalíbí, že se dokonce zamiluje a že na konci bude bojovat na opačné straně bariéry. Může se to zdát jako obří spoilery, ale tohle vše je čitelné nejen z distribučních materiálů, ale i z první půlhodinky samotného filmu. Cameron, snad v rámci „čisté podívané“, která bude mít všechny potřebné propriety klasického velkofilmu, rezignuje na moment překvapení. Míchá dohromady Pocahontas a Tanec s vlky a pokud alespoň jeden z těchto příběhů znáte, nepřekvapí vás Avatar v jediném svém okamžiku. Ano, vypráví o novém světě. Propojení Na’vi s jejich duchovní matkou je bez debat zajímavé, stejně jako fauna a flóra Pandory. Kdybychom ale hledali část děje, která se odvine jinak, než jak káží „zákony Hollywoodu“, hledali bychom marně. Nikdo neříká, že je podobný přístup nutně špatně. Jednoznačnou chybou ale je, pokud jste si u 160 minut dlouhého eposu po celou dobu jistí tím, co se bude odehrávat v následujících minutách.

Na Avataru je znát, že vznikal dlouho. Cameron tak měl možnost svůj fantasy svět (v zásadě má snímek blíže k fantasy než sci-fi) vypiplat do nejmenších detailů. Opět bychom se ale originality nedořezali. Že je tu vymyšlen vlastní jazyk domorodců? Luc Besson si něco takového střihl již v roce 1997 v Pátém elementu.  Boj těžké techniky proti ušlechtilé myšlence? Pozdravme Posledního samuraje. Vlastní svět? Tady by mi nestačilo na vypsání několik stránek. Cameron je šikovný krejčí. Vzal největší filmové kulty (Matrixem počínaje a svým vlastním Titanicem konče) a spojil je v organicky fungující celek, který sice nemá ani jednu minutu původní, přesto dokáže zaujmout. Jakkoli jste totiž protřelý filmový fanoušek a výše vytčené vás může znervóznět, Avatar vás ohromí. Jde tu totiž o vizuál. A ten je jednoznačně úchvatný a revoluční. Upřímně nechápu, jak je možné, že vypadá Avatar tak realisticky, když všechny snaživé 3D pokusy Roberta Zemeckise (Polární Expres, Beowulf) vypadají tak počítačově. Avatar je skutečně – z vizuálního hlediska – vstupem do nové dimenze. Divák pozoruje třímetrové šmouly a ani jednou mu to není divné. Klobouk dolů, něco takového si zaslouží respekt. Tohle není jen atrakce. Tohle je živý nový svět.

Výše zmíněné kopírování lze brát s jistým nadhledem. Cameronova vesmírná opera sice jen vykrádá, ale v rámci celku vše zapadá na své místo. Jediným „kopírovaným“ bodem, kterému se nedaří splynout s davem, je hudba. I James Howard opisuje, v jeho případě to však neslouží příběhu a divákova percepce trpí. Howard si vypůjčuje, kde se dá (a nejen z vlastní tvorby). Ve filmu najdete hudební odkazy na Matrix, Statečné srdce, Lvího krále, Titanic, Skálu a všelijaké další úspěšné soundtracky. Chápu, že nechtěl Howard v případě tak zásadního projektu experimentovat. Přesto považuji za školáckou chybu, pokud z takového filmu odcházím a nevybavím si, že by měl ústřední hudební motiv. A za stejnou chybu považuji nešťastné využívání silných hudebních samplů z jiných alb. Když sledujete akční scénu, do níž naskočí akční hudba z Lvího krále a vy se náhle díky tomu v myšlenkách přesunete z bojové vřavy Pandory do kaňonu plného pakoňů, na které zděšeně hledí Simba, je něco jednoznačně špatně. Veliká škoda. Tak velký film si pořádný soundtrack zasloužil.

Samotný Cameron filmařsky selhává v jediném okamžiku – v případě voiceoverů. Snaha o co největší zpřístupnění Pandory dětskému publiku je podtrhnuta tím, že hrdina často situace dovysvětluje vnitřním hlasem. A je opravdu hloupé, pokud vám někdo neustále vypráví o tom, co zrovna v daný okamžik v obraze dělá. Je veliká škoda, že se božský Cameron neodvážil k tomu, aby místo vesmírné agitační pohádky natočil něco trošičku drsnějšího. Ale je mi jasné, že z  komerčního hlediska by měl takový snímek ztíženější pozici. Vznikla proto vizuálně dechberoucí pohádka, jejíž příběh je určen desetiletým dětem a stejně nezávadná je i forma vyprávění. Ještě že tam Sigourney Weaver kouří jednu cigaretu za druhou. Jinak bych měl pocit, že už nejsem věkově pro podobný snímek způsobilý.

Herecky je Avatar bezchybný (a je velmi překvapivé, jak dobré herecké výkony podávají herci i skrz své digitální podobizny), český dabing je na tom o něco hůře. Paradoxně nejméně zvládnutou postavou je hlavní hrdina. U něj jediného tahá dabing za uši.

Jaké je tedy resumé? Je Avatar filmem roku? Vizuálně ano a z tohoto hlediska jde o jednoznačný filmový milník. Ve všech ostatních ohledech však nejde o nic výjimečného. Je to jen velmi hezky zabalená a naleštěná mediální bublina. Do kina přesto stojí za to jít. Díky úrovní triků je to vskutku jedinečný zážitek. Přesto bych osobně tipl, že za nějakých pět let si na Avatar málokdo vzpomene. Každý druhý 3D film bude realistický a Avatar díky své vnitřní trivialitě nebude mít již co nabídnout. Je to profesionální filmařina, ovšem bez trvalé hodnoty. Škoda. Bylo tu zaděláno na víc.

Více na kartě filmu AVATAR.